Kniha: Staré pověsti české
Autor: Alois Jirásek
Deník přidal(a): 221
Přidáno na: Studijni-svet.cz
O Čechovi
Mezi Slovanskými rody, které tehdy žili na jediném území, trvaly krvavé boje. V tomto zlém čase, kdy celý kraj sužovaly války, se dva bratři vojvodové mocných rodů Čech a Lech, rozhodli, že najdou pro své lidi lepší místo na život.
Šli dlouho a daleko, až tam kde již nepotkávali ani žádné vesnice a kraje zde byly doposud neobydlené. Náhle vojvoda Čech ukázal na vysokou horu Říp a řekl, že na jejím úpatí si všichni odpočinou. Ještě před rozedněním Čech jako první vstal a vydal se na vrchol hory. Když vyšel na vrchol bylo už ráno, rozhlédl se a dlouze se díval na rozlehlý a úrodný kraj, který se všude kam až dohlédl, rozprostíral. Potom se vrátil zpátky ke svým druhům a řekl jim co viděl. Řekl jim, že toto je země na které budou moci v klidu žít s dostatkem všeho, jenom jméno neměla. Všichni se, ale jednohlasně shodli, že tato země by se měla jmenovat právě po vojvodovi Čechovi.
Lidé potom začali stavět domy , obdělávat pole a starat se o své domácnosti. Byly založeny vesnice a volený starosta spravoval všechny v rodu i jejich majetky. Večer po lopotné práci sedávali u ohňů a poslouchali, jak stařešinové věští z různých znamení a vyprávějí příběhy, poté se zhasly ohně a šli spát na lůžka vycpaná kožešinou.
Jednoho dne se však Čechův mladší bratr Lech rozhodl jít se svými lidmi dále do jiného kraje. Slíbil ale, že půjdou jen tak daleko, aby v případě nouze mohli přispěchat na pomoc. Lech tedy se svými lidmi odešel a založil v nedalekém kraji vesnici, kterou obehnali valem a nazvaly jí Kouřim.
Uplynulo třicet let od doby, kdy Čech přivedl své lidi do tohoto kraje a nyní v osmdesáti-šesti letech zemřel. Všichni jeho lidé pro něj truchlili a vystrojili mu velkolepý pohřeb a na jeho počest se začali nazývat všichni lidé v tomto kraji Čechy.
O Krokovi a jeho dcerách
Dokud vládl vojvoda Čech, panoval všude řád a kázeň. Po jeho smrti však začaly mezi lidmi sváry a spory. Stařešinové rodu se tedy rozhodli, že vyhledají nového vojvodu. Poslali tedy zprávu Lechovi, který byl bratr vojvody Čecha. Lech však odmítl, ale doporučil jim jako nového vojvodu Kroka. Vojvodou se tedy stal Krok, který si zvolil za své sídlo vesnici Budči. Odtud vykonával soudy a šířil svou moudrost. Krok jednoho dne svolal starosty vesnic a řekl jim, že měl v noci sen, který mu předpověděl, že Budeč nebude trvat dlouho a měl by najít jiné bydlení. Vyslal tedy své muže, aby našli jiné místo poblíž řeky Vltavy. Na místě, které vybrali nechal vystavět Vyšehrad.
Když Krok zemřel, zanechal po sobě tři dcery, Kazi, Tetu a Libuši. Kazi se vyznala v léčitelství a díky bylinám uzdravovala i ty, kteří již měli smrt na jazyku. Teta zase přinášela oběti bohům. Nejvíce si lidé však vážili nejmladší Libuše, která byla nejmoudřejší a stejně jako její otec uměla prorokovat. Proto to byla právě Libuše, kterou si zvolili za svou vládkyni a ta vládla svému lidu dobře a moudře.
O Bivoji
Kněžna Libuše pobývala na svém sídle na Vyšehradě se svou sestrou Kazi. Náhle se od brány ozvala spousta hlasů. Když obě sestry vyšly na nádvoří k bráně, aby zjistily co rozruch způsobilo, uviděli, jak branou vstupuje na nádvoří mohutný, svalnatý muž a na zádech nese obrovského živého kance. Hodil ho před sebe na zem a s Libušiným svolením ho zabil oštěpem. Vypověděl, jak se velkého kance vydal hledat do lesů a kanec na něho nečekaně zaútočil a on nestihl ani pozvednout oštěp ,aby ho zabil. Tak ho chytil za uši, hodil si ho na záda a vydal se na Vyšehrad. Na jeho počest byla vystrojena hostina, během které mu kněžna Libuše a její sestra Kazi darovali ozdobný mužský pás. Druhého dne chtěl Bivoj cestou do své vesnice doprovodit Kazi na cestě do jejího hradu. Na konec ale odjel na její hrad s ní a po čase se z nich stali manželé.
O Libuši
Kněžna Libuše, která po svém otci Krokovi, převzala vládu nad českou zemí, rozsuzovala také na svém hradě Vyšehradě spory. Jednoho dne si pro rozsudek přišli dva znepřátelení sousedé kvůli sporu o pozemky. Libuše je oba vyslechla a rozhodla ve prospěch mladšího z nich. Ten druhý, starší z nich se nad rozsudkem velice rozezlil a ve vzteku začal křičet jaká je to hanba, že žena vládne mužům. Libuše tedy řekla, že pokud si přejí mít za vládce muže, pak ho mít budou. Druhý den vyslala Libuše posly se zprávou na valný sněm, na který se všichni významní o několik dnů později dostavili. Libuše jim řekla, že podle svého proroctví ví, že její budoucí manžel je nyní oráčem a nese jméno Přemysl, její bílý kůň je prý k němu zavede.
O Přemyslovi
Sněm se tedy vydal za bílým Libušiným koněm. Ten ani na okamžik nesešel z cesty a působil dojmem jako by šel jenom kousek cesty do své známé stáje. Když dorazili k poli, které bylo nedaleko vesnice Stadice, kůň přišel k oráči, který na poli pracoval a sklonil před ním hlavu. Poslové mu sdělili, že si ho vybrali za svého nového knížete. Dali mu knížecí roucho s blýskavým pásem, posadil se na bílého koně a vydali se k Vyšehradu. Když dorazili na místo, konala se na počest nového knížete velká oslava, která trvala celou noc až do rána druhého dne.
Libušina proroctví
Přemysl byl tedy uveden na knížecí stolec a po svatbě ho Libuše vzala do hluboké síně, která byla pod Vyšehradem a kde byli uschovány poklady. Přemysl ustanovoval nové zákony a vládl moudře. Když jednoho dne se Přemysl s Libuší a jejich družinou projížděl po kraji, řekla Libuše o místě, které před sebou měli, že zde bude stát veliké město, jehož sláva se bude dotýkat hvězd a hrad který zde bude na ochranu vybudován, se bude jmenovat Prahou. Hrad Praha byl tedy vystavěn a panoval pak vedle Vyšehradu celé české zemi.
Jednou však na Vyšehrad za Přemyslem přišli vladykové a žádali ho, aby jim Libuše se svými prorockými schopnostmi poradila kde hledat vzácné kovy, kterých měli málo. Libuše jim tedy poradila, kde vzácné kovy najdou, ale varovala je, že lesk těchto kovů by o ně mohl vyvolat boje.
Dívčí válka
Když Libuše zemřela, tak dívky z její družiny viděli, že již brány nebudou s vážností s jakou byli za života své paní a muži se nijak netajili tím, že teď už k ženám nemají žádnou úctu. Z touhy po vládě a pomstě se ženy sjednotili pod svou vůdkyní Vlastou, postavili si hrad, který nazvali Děvín a se zbraní v ruce hrozili mužům. Muži na Vyšehradě z toho měli legraci a sledovali jejich počínání s posměchem. Když nakonec lehkovážně vyrazili muži k Děvínu očekávajíc, snadné vítězství, šípy žen je před hradem zasypaly jako chumelenice a zformované dívky na koních dokonali krvavé dílo. Jednoho letního dne se vladyka Ctirad se svými muži vydal k pražskému hradu. Cestou uslyšeli nářek, který patřil dívce přivázané ke stromu s lesním rohem a nádobou medoviny. Ctirad okouzlen její krásou ji hned osvobodil, netušil však, že je to jedna z bojovnic Vlasty, která tam byla jako návnada. Muži si zatím posloužili medovinou a polehávali v trávě. Dívka poprosila Ctirada, aby jí ukázal jaký zvuk má lesní roh, který měla zavěšený kolem krku. Ctirad podlehl jejím prosbám a na roh zatroubil. V tu chvíli se z lesa vyřítily ženy a než muži vůbec mohli popadnout do ruky zbraň, byli již ubodáni. Ctirada dívky vzali na hrad Děvín, kde ho umučily. Zpráva o této události se hned druhý den dostala na Vyšehrad. Muže popadla zuřivost a v okolí Děvína zabili nebo zajali každou dívku, na kterou narazili. Vlasta zaslepena zuřivostí a jista si svým vítězstvím vedla dívky v útoku na Vyšehrad. Muži však lačnící po krvavé odplatě jim v sevřených šicích vyjeli naproti. V boji byla zabita i Vlasta. S její smrtí vypukla, mezi dívkami panika a utíkali na svůj hrad Děvín. Muži však teď, když dívky neměly svou vůdkyni, hrad snadno dobili. Všechny dívky, které na hradě byly, neušly mstě za Ctirada. Všechny byly zabity a Děvín do základů vypálen.
O Křesomyslu a Horymírovi
Křesomysl, potomek rodu Přemyslovců a kníže, dával přednost tomu, že lidé pracovali více v horách než na svých polích. Lidé pracovali v dolech a dolovali drahé kovy. Starostové krajů kde se těžilo nebyli rádi, že většina lidí pracuje v horách, protože v kraji bylo vypěstováno málo jídla. Někteří ze starostů v čele s Horymírem se rozhodli jít si stěžovat až k vojvodovi. Jejich stížnost byla zamítnuta, ale horníky nevýslovně popudila. Pustili se za Horymírem jako lovci za zvěří, chtěli v noci zaútočit na jeho osadu,ale jeden z nich prozradil mužům uvnitř ,co se chystá. Varování však přišlo pozdě a Horymírovi nezbývalo nic než uniknout. Přísahal, ale pomstu. Dva dny po této události shromáždil Horymír své muže a zaútočili na horníky a většinu jich pobili. Od té bitvy Horymír spěchal přímo na Vyšehrad, kam později dorazili přeživší horníci a vypovídali o hrůzách té noci. Vojvoda dal Horymíra uvrhnout do vězení a byl odsouzen k trestu smrti. Jako poslední přání si Horymír přál projet se na svém koni Šemíkovi. Vojvoda svolil a Horymír udělal něco nečekaného. Přeskočil val Vyšehradu a skočil do údolí pod ním a ujížděl dál. Za tento nebezpečný kousek mu bylo vše odpuštěno, ale jeho kůň Šemík skok nepřežil.
Lucká válka
Když kníže Křesomysl zemřel, ujal se vlády jeho nástupce Neklan. Měl však vedle své země špatného souseda, vojvodu Vlastislava, který útočil na jeho kraje. Zanechával po sobě jen spálenou zem a mrtvé. Lidé se museli schovávat do hradů a za valy, ale i ty byli většinou dobyty. Jednoho dne Vladislavovi muži zaútočili na hrad Levý Hradec a odtud táhnout na Pražský hrad. Po dlouhém obléhání se už lidé v uvnitř hradu chtěli vzdát, ale Vlastislav stáhl své muže, protože se dozvěděl, že sem míří velké vojsko na pomoc obléhaným. Postavil si však v nedalekém kraji hrad, aby měl blízko základnu pro své muže. Kníže Neklan, ale chtěl předejít válce a proto poslal k Vlastislavovi posly s dary. Ten však dary odmítl a řekl, že chce všechno bohatství Neklanovi země. Zároveň s touto zprávou knížeti nechal ze své země povolat armádu. Český kníže Neklan byl však příliš zbabělý, aby se postavil do čela armády a bránil svou zemi a svůj lid, proto předal velení svému příbuznému Čestmírovi. Ten si vzal knížecí zbroj a přilbu a postavil se do čela české armády. Když dorazili na planinu, kde se bitva měla uskutečnit, potvrdilo se, že vojsko lučanů je větší než české. Když bitva začala, Čestmír se v čele vojska hnal vpřed a srážel nepřátele. Nakonec byl statečný Čestmír zasažen kopím a zemřel. Ale jeho muži nepolevili a pobili všechny lučany včetně jejich vojvody Vlastislava. Když po vítězství chtěli pohřbít svého knížete a s úžasem zjistili, že to je statečný Čestmír kdo pro ně zemřel a ne Neklan.
Durynk a Neklan
Po Luckých válkách se Češi mstili za škody napáchané v jejich zemi během války a začali dobývat zemi svého někdejšího nepřítele. Kníže Neklan nechával bořit hrady, ničit vesnice a hledal Vlastislavova syna. Když ho konečně našel a zjistil, že je to pětiletý chlapec, který neví nic o zločinech otce, nechal ho Kníže žít ve svém rodném kraji, dokonce mu dal postavit hrad a svěřil ho do péče jeho dřívějšího učitele Durynka. Ten však v přesvědčení že Neklan se chce chlapce zbavit potichu a že by za to mohl Durynk dostat odměnu a stát se hradním pánem, chlapce vzal k řece na lov ryb a tam chlapci, který mu důvěřoval, setnul hlavu. S hlavou chlapce ve vaku se rozjel na Pražský hrad, kde ho kníže přijal. Když mu však Durynk ukázal chlapcovu hlavu a řekl mu, co udělal a proč, kníže se zhrozil nad jeho činem a dal mu na výběr jednu ze tří smrtí. Aby se sám oběsil, skočil ze skály, nebo se probodl mečem. Durynk se oběsil na olši.
