Kniha: R.U.R.
Autor: Karel Čapek
Deník přidal(a): Kristýna Žáková
Přidáno na: Studijni-svet.cz
Československý spisovatel, 1966
Drama o třech dějstvích
Předehra
Do továrny, na odlehlém ostrově, na Rossumovy univerzální roboty (RUR), kde je ředitelem osmatřicetiletý Harry Domin, připlouvá lodí jednadvacetiletá, krásná a elegantní Helena, dcera prezidenta Gloryho a zástupkyně za Ligu humanity. Domin je Helenou okouzlen a po rozhovoru o výrobě robotů ji požádá o ruku. Helena svolí a zůstává v továrně. Zde Helena poznává i Dominovy spolupracovníky: Ing. Fabry – generální technický ředitel, Dr. Gall – přednosta fyziologického a výzkumného oddělení, Dr. Hallemeier – přednosta Ústavu pro psychologii a výchovu robotů, konzul Bushman – generální komerční ředitel, Alquist – šéf staveb. I oni jsou okouzleni a do Heleny se zamilují.
I. dějství
Při oslavě desetiletého výročí Helenina pobytu v továrně dostala Helena od všech dary. Zarazil ji dar od Harryho, byla jím loď s děly. Nechápala proč ji dává loď válečnou. Harry byl odvolán k řešení nějakého problému a tak začala Helena pátrat, co se vlastně děje. Poprosila Nánu, svou chůvu, aby ji přinesla noviny z Harryho pracovny. Z nichž se bezdětná Helena dozvídá, že se nerodí děti a že se ve světě válčí za pomocí robotů – vojáků. Bylo ji z toho tak úzko, že se rozhodla spálit veškerou dokumentaci k výrobě robotů. Harry a kolegové se vrací a mají dobrou náladu, protože si myslí, že vzpoura robotů, kterou Heleně tajili, je zažehnána. Má přijet loď, která jede podle jízdního řádu přesně a tak usuzují, že přijíždí lidé. Loď sice připlouvá, ale přiveze jen letáky s výzvou robotů k vyhubení veškerého lidstva.
II. dějství
Všichni hledají viníka. Helena se přizná, že spálila všechny Rossumovy listiny, což byla jejich jediná šance na vykoupení. Fabry zapojí do železné brány elektřinu, čímž pár robotů zničí. Po chvíli Busman pod vlivem alkoholu z továrny vyjde s penězi a úmyslem lidi uvnitř vykoupit za peníze. Ale Fabry nestihne včas vypojit elektřinu, takže je zabit elektrickým proudem. Lidé se rozdělí po celé továrně, ale roboti všechny pobijí až na Alquista, jehož znají jako stavitele a tudíž je schopen pracovat stejně jako roboti.
III. dějství
V jedné z laboratoří továrny sedí Alquist a pokouší se přijít na to, jak vyrábět roboty. Poté ho robot Damon přesvědčí, aby pitval roboty a přišel tak na tajemství života. Alquist si vybere právě Damona. Damon se smrti bojí. Vidí to robotka Helena a robot Primus (nejnovější modely od doktora Gallena). Robotka Helena se na to nemůže dívat. Pro Alquista je to natolik děsivé, že ukončí pitvu a řekne Primusovi, ať ho nikdo neruší a že jde spát. Probudí ho až smích Heleny, která si povídala s Primusem. Myslí si, že to je lidský smích. Zjišťuje, že jde o roboty a také, že i oni cítí a milují se.
„ ALQUIST (sám): Požehnaný dni! (Jde po špičkách ke stolu a vylévá zkumavky na zem.) Svátku dne šestého! (Usedne u psacího stolu, hází knihy na zem; pak otevře bibli, listuje a čte:) “A stvořil Bůh člověka k obrazu svému: k obrazu božímu stvořil ho, muže a ženu stvořil je. I požehnal jim Bůh a řekl: Rosťtež a množte se, a naplňte zemi, a podmaňte ji, a panujte nad rybami mořskými, a nad ptactvem nebeským, i nad všemi živočichy, kteří se hýbají na zemi. (Vstává.) A viděl Bůh vše, co byl učinil, a bylo velmi dobré. I stal se večer a jitro, den šestý.” (Jde do středu pokoje.) Den šestý! Den milosti. (Padá na kolena.) Nyní propustíš, Pane, služebníka svého – svého nejzbytečnějšího sluhu Alquista. Rossume, Fabry, Galle, velicí vynálezci, co jste vynalezli velkého proti té dívce, proti tomu chlapci, proti tomu prvnímu páru, který vynašel lásku, pláč, úsměv milování, lásku muže a ženy? Přírodo, přírodo, život nezahyne! Kamarádi, Heleno, život nezahyne! Zase se začne z lásky, začne se nahý a maličký; ujme se v pustině, a nebude mu k ničemu, co jsme dělali a budovali, k ničemu města a továrny, k ničemu naše umění, k ničemu naše myšlenky, a přece nezahyne! Jen my jsme zahynuli. Rozvalí se domy a stroje, rozpadnou se systémy a jména velikých opadají jako listí; jen ty, lásko, vykveteš na rumišti a svěříš větrům semínko života. Nyní propustíš, Pane, služebníka svého v pokoji; neboť uzřely oči mé – uzřely – spasení tvé skrze lásku – a život nezahyne! (Vstává.) Nezahyne! (Rozpřáhne ruce.) Nezahyne!“
