Kniha: Malý princ
Autor: Antoine De Saint Exupéry
Deník přidal(a): sotek
Přidáno na: Studijni-svet.cz
Malý princ (francouzsky Le petit prince) je nejznámější literární dílo francouzského spisovatele a pilota Antoineho de Saint-Exupéryho.Byl vydaný v roce 1943. Do češtiny byl přeložen roku 1959 Zdeňkou Stavinohovou.
Je to příběh Malého prince, který přiletěl na zem z planety B612, která byla menší než dům a na níž rostla jediná květina. Na Sahaře se setká s pilotem (samotným Exupérym), který tam ztroskotal se svým letadlem. V tomto příběhu se více než v kterémkoliv jiném Exupéryho díle odráží autorova osobnost. Malého prince začal Antoine de Saint-Exupéry psát v nejničivější době svého života, v době porážky a ztráty svobody nejen rodné země, ale
i celého světa. V době, kdy v leteckých bojích o Francii, zahynuli téměř všichni jeho kamarádi. Autobiografické prvky jsou umocněny použitou ich formou.
Přesto, že je kniha určená dětem, pohádka to není. Na to je tento příběh příliš pravdivý. Není tam ucelený děj, dramatické zápletky a vítězství dobra nad zlem, které je pro pohádky typické. Dětský svět s bezelstným pohledem na svět je konfrontován se světem dospělých plným nenávisti, závisti a chamtivosti. Vede nás k zamyšlení nad tím, které hodnoty lidského života jsou dobré, obohacují život, které naopak ničí to dobré, co se lidem podaří ve svém životě vypěstovat. Je to příběh plný symbolů, obrazů a poetiky.
Příběh je psán jako fikce o modré postavičce Malého prince se zlatými vlasy, který se však nikdy nenechá odbýt výmluvou či polopravdou. S dětskou pravdomluvností vždy odpovídá bezelstně, ale vždy vystihne podstatnou lidskou vlastnost. Malý princ nikdy nikoho nepoučuje o tom, co je správné, ale naopak je ze všech stran poučován, čímž je ještě zesílen rozpor mezi dětskou upřímností a vládnoucí falší a pokrytectvím.
O čem vlastně je tato útlá knížka? Není u ní důležitý obsah, ale dopad na čtenáře. Snad každý si po přečtení příběhů Malého prince uvědomí, že i on se vymlouval, byl sobecký. Kniha je nadčasová. Přestože vznikla v průběhu II. světové války, uvedené povahové rysy lidí jsou typické pro každou dobu. Je to konfrontace dobra s lidmi, které osobní prospěchářství
a sobectví zaslepilo tak, že vidí a vnímají již pouze sebe.
„Nakresli mi beránka…“[1], žádal Malý princ pilota A ten kreslil bílého, čistého bezelstného beránka, symbol čistoty. Ale ať se snažil, jak chtěl, Malému princi se pořád něco nezdálo a tak se rozhodl nakreslit beránka do bedýnky. Tím prince uspokojil. Zvítězila dětská fantazie. Princ si mohl představovat beránka, jakého on sám chtěl. To bylo jejich první setkání. Princ vyprávěl o své planetce, ale i o svých návštěvách na různých asteroidech.
Na prvním asteroidu, který princ navštívil, bydlel král, který byl oblečen v purpuru
a hermelínovém plášti. Vydával stále a rád příkazy, ale byl na planetě sám. Byl přesvědčen
o své důležitosti a moudrosti. Ne tak Malý princ. „ Kdyby si Vaše Výsost přála, aby se jí přesně uposlechlo, mohla by mi dát rozumný rozkaz.“[2]
Na druhé planetě, kterou navštívil, bydlel „domýšlivec“. Domýšlivec byl hrozně rád, když ho někdo obdivoval, žil na planetě sám, tak ho nikdo nikdy ani neobdivoval. „ A co se musí dělat, aby klobouk spadl?“ zeptal se. Domýšlivec ho však neslyšel. Domýšlivci slyší pouze chválu.“[3]
Každý člověk snad někdy trpí sebelítostí tak, jako pijan žijící na další planetce.
Sobeckého businessmana navštívil Malý princ na čtvrté planetce. Nezajímalo ho nic jiného než majetek, kterým byl zaslepený. Je to lidská vlastnost, se kterou se setkáváme
i v současné době. Se sobeckostí a sebestředností, bez jakéhokoliv užitku. Malý princ nedovedl se svou dětskou duší a čistým pohledem na svět pochopit tento postoj. „Já mám květinu,“řekl ještě, „a každý den ji zalévám. Mám tři sopky a ty vymetám každý týden. Vymetám totiž i tu vyhaslou. Člověk nikdy neví. Pro mé sopky i pro mou květinu je užitečné, že mi patří. Ale ty nejsi užitečný …“[4]
Na páté navštívené planetě bydlel „lampář“, který neustále zhasínal a znovu rozsvicoval lampu. Malý princ sice tuto práci považoval za zbytečnou, ale nejužitečnější
ze všech, se kterými se na své cestě setkal. Lampář totiž nebyl zahleděný pouze sám do sebe tak jako král, domýšlivec, pijan a bussinesman.
Šestá planeta, kterou navštívil při své cestě, byla největší. Bydlel na ní starý zeměpisec. Ten chtěl neustále zapisovat své poznatky. Vymlouval se, že je příliš důležitý
na to, aby sám zkoumal. „ Vaše planeta je moc hezká. Jsou tu oceány?“ „To nemohu vědět“, řekl zeměpisec. „Ach!“ (Malý princ byl zklamán.) „A hory?“ „To nemohu vědět“, odpověděl zeměpisec. „Vždyť jste zeměpisec!“ „Ovšem,“ řekl zeměpisec, „ale nejsem badatel. A nemám žádné badatele. Zeměpisec nepočítá města, řeky, hory, moře, oceány a pouště. Zeměpisec je příliš důležitý, aby se mohl toulat …“ [5] Při své práci se spoléhal na znalosti jiných. Pokud někdo k němu přišel, chtěl slyšet o jeho planetě. Nespokojil se pouze s vyprávěním. Chtěl, aby mu byly poskytnuty důkazy. Všechny poznatky zapisoval pouze tužkou. A tak, jak časem vybledne tužka a zápisky se stanou nepoužitelné, tak nepoužitelné a nesmyslné byly poznatky zeměpisce.
Poslední planetou, kterou Malý princ navštívil,byla Země. Zde se také setkal s mnoha tvory. Spadl do pouště a byl velmi osamocený. Potkal se i s hadem, který mu svěřil, že také mezi lidmi je osamělost. Je pravda, že dnešní doba je spíše charakteristická honbou
za majetkem a lidé nemají čas na druhé.
Malý princ se při své cestě shledal také se zklamáním, a to ve chvíli, kdy vstoupil do zahrady plné růží, které byly stejné, jako jeho květina. Zjistil, že nemá květinu jediného druhu, ale že zde je jich několik tisíc. Malý princ si tak začal myslet, že není bohatý, že má jen obyčejnou růži, tři malé sopky z nichž je jedna vyhaslá.
Malý princ se poté shledal s liškou, která ho zasvěcovala do hodnot. „Tady je to mé tajemství, plně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“[6] Lidé by tak ve svém životě neměli dát pouze na své oči, ale měli by poslouchat své srdce
a pocity. V dnešní společnosti je to spíše naopak, každý se nechá ovlivnit tím krásným a také to krásné chce mít.
Liška mu pravila další věc, která opravdu odpovídá dnešní době: „ Lidé už nemají čas, aby něco poznávali. Kupují u obchodníků věci úplně hotové. Ale poněvadž přátelé nejsou
na prodej, nemají přátel.“ [7] Liška naučila Malého prince, aby si vážil své růže. Zjistil, že jeho růže je jediná na světě a ty ostatní, které nemají nikoho, kdo o ně projevuje zájem jsou jen jedny z tisíce, které se podobají všem ostatním. „Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal.“[8]
Při dalším setkání je opět zvýrazněn pohled dospělých a dětí. Je to při setkání s výhybkářem. Malý princ nedokázal pochopit jeho tvrzení, že lidé nejsou spokojeni s tím, kde jsou, a že nejedou vůbec za ničím. Došel ke zjištění, že jen děti opravdu vědí, co hledají.
Tyto příběhy vypráví Malý princ pilotovi. Malý princ, který byl zodpovědný za svou květinu, se chtěl se vrátit domů. Pilot však zjistil, že mu bude chybět jeho smích, ale Malý princ ho uklidňoval tím, že pokud se podívá na oblohu, pokaždé uslyší rolničky smíchu Malého prince a bude se tak pokaždé při pohledu na oblohu smát. Záměrně mu nesvěřil, jaká je jeho planeta, aby pokaždé pozoroval celou oblohu.
Přišel tak čas, kdy musel Malý princ odejít. Pilot mu ještě na cestu nakreslil
pro beránka náhubek, aby Malého prince netrápila starost o jeho květinu. Princ byl domluvený s hadem, protože na svou planetu se mohl vrátit jedině svou smrtí na Zemi.
Po návratu domů pilot příhodu nikomu nevyprávěl, ale věřil tomu, že Malý princ se vrátil domů, protože druhý den nenašel již jeho tělo. Jediné, s čím se neustále trápí,
je náhubek, který nenakreslil pořádně, a tak se při pohledu na oblohu někdy usmívá a někdy je mu smutno. Neví, jak to na planetě Malého prince dopadlo.
Tak jako celé vyprávění, tak i závěr je netradiční. Je to vlastně smutný příběh, který končí prosbou: „ A přijde – li k vám pak dítě a bude se smát, bude – li mít zlaté vlásky
a nebude odpovídat, když se budete ptát, snadno uhodnete, kdo to je. Buďte tedy tak hodní
a nenechte mě tak smutného: rychle mi napište, že se vrátil…“[9]
Tato kniha není určená jen dětem, ale domnívám se, že se v ní shlédnou i dospělí. Tato pohádka má netradiční závěr, je ukončena prosbou, že pokud někdo někdy Malého prince potká, ať autorovi napíše, že se vrátil na svou planetu.
Kniha obsahuje také kresby autora, které jsou reprodukovány ve většině vydání. Byla přeložena do více než 180 jazyků a dialektů. Celosvětově se prodalo více než 80 milionů výtisků. Je jednou z 50 neprodávanějších knih.
Literatura:
Exupéry, A., Malý princ. 2. vyd. Praha: SNDK, 1966.
Dostupná z internetu:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Mal%C3%BD_princ
[1] Exupéry, A., Malý princ. 2. vyd. Praha: SNDK, 1966. s. 12.
[2] Exupéry, A., Malý princ. 2. vyd. Praha: SNDK, 1966. s. 49.
[3] Exupéry, A., Malý princ. 2. vyd. Praha: SNDK, 1966. s. 52.
[4] Exupéry, A., Malý princ. 2. vyd. Praha: SNDK, 1966. s. 60.
[5] Exupéry, A., Malý princ. 2. vyd. Praha: SNDK, 1966. s. 66.
[6] Exupéry, A., Malý princ. 2. vyd. Praha: SNDK, 1966. s. 84.
[7] Exupéry, A., Malý princ. 2. vyd. Praha: SNDK, 1966. s. 79.
[8] Exupéry, A., Malý princ. 2. vyd. Praha: SNDK, 1966. s. 84.
[9] Exupéry, A., Malý princ. 2. vyd. Praha: SNDK, 1966. s. 107.
