Kniha: Kuře melancholik
Autor: Josef Karel Šlejhar
Deník přidal(a): IvanaKl
Přidáno na: Studijni-svet.cz
Nakladatelství: Adonai
První vydání: 1889
Zařazení díla do literárního kontextu:
Dílo je z české literatury 2. pol. 19. st., což je období kritického realismu a naturalismu. Šlejhar je předním českým naturalistickým spisovatelem.
Žánrová charakteristika: literární druh – epika, literární žánr – novela („dětský román“)
Děj, kompozice, místo a doba děje:
Psáno er-formou, děj je chronologický, nečleněno. Děj se odehrává na neznámém místě (vesnické prostředí) v neznámé době, v nějakém stavení (nejspíš od jara do podzimu).
Úvod – „Osudy nás všech jsou jednotny. A my všichni jsme: lidé i němá tvář i němá hmota.“
Malý chlapeček v bílé košilce vyběhne před stavení a přemýšlím nad dvěma novými událostmi (smrt maminky x narození kuřátek). Smrt maminky si plně neuvědomuje, nechápe význam slov „umřela ti maminka“. Více ho zaujala kuřátka. Slyší zvonění umíráčku (2x, protože zemřel z bohaté rodiny). Zvuk zvonu mu přijde veselý. Přijde k němu stařenka – polituje ho (Bůh s ním, až jim přijde jiná). Doma všichni pláčou, on má radost, protože vše je jiné, slavnostní, je plný očekávání. Dostane od Katly kávu s nadrobeným rohlíkem (proč by neměl?). Usne na lavičce – sny o mamince, pruhovaných punčoškách, kuřátkách, nějaká žena se rozčiluje – volá maminku. U okna se na sebe do zrcadla dívá otec, chlapeček se ho bojí.
Venku pozoruje kuřátka (zlobí se na kvočnu, protože na ně šlape, má o ně strach). Zavolají ho, aby se šel naposledy podívat na maminku (nese ho Katla a za ruku ho drží otec). Maminka leží v modrém parádním pokoji, je pokojnější než ráno. Děvečky pláčou – nejvíce tlustá Barča. Chlapeček se při pohledu na maminku rozpláče – nejspíš proto, že od rána se nic neměnilo.
Při přípravách na pohřeb chlapeček nepřekáží, pouze pozoruje kuřátka (1 je jiné než ostatní, menší, slabší – je mu ho líto – stará se o něj, pomáhá mu). Smrt maminky chápe jako fakt, netrápí se, neptá se – ostatním je to divné, ale jsou za to rádi (žal malých trhá srdce velkým vždy). Chlapeček často jen hleděl a přemýšlel (ne proč ho maminka nechala samotného atd., spíše byl podvědomě smutný). Ostatní truchlili ze sobeckých důvodů.
Chlapci se líbí rakev, myslí si, že to není špatné místo na spaní a hlídá ji, protože je to místo, kde bude spát jen maminka.
Pohřeb – mladá příbuzná – okázale dítě i otce přede všemi lituje, okatě dává najevo, jak to s chlapcem myslí nejlépe („komedie pro ostatní“). Snaží se zalíbit otci a povede se jí to.
Všichni upřímně pláčou a truchlí, nebožka byla velmi hodná a dobrá žena, zdá se, že truchlí i zvířata (pes, dobytek…). Truchlí nejvíce chudí, protože jim nebožka vždy pomohla.
Průvod – přidávají se lidé z ostatních stavení, vepředu jde Katla, nese dítě, otec podpírá mladou příbuznou, protože ta neustále omdlévá. Chlapci se průvod líbí (velkolepost). Dítě je v klidu, rozpláče se, až když zasypávají rakev (snad pro ten samet…).
Příbuzná zůstane i po pohřbu, stará se, nenápadně si stěžuje na děvečky… odjede, ale po několika týdnech s ní otec přijede jako se svou ženou a novou maminkou pro chlapce.
Kuřata: k malému se ostatní kuřata chovají, jakoby se proti němu spikla. Kuře se straní, je osamoceno – chlapeček ho ochraňuje (síla slabých je v tom, že vzbuzují lítost a silní se jim snaží vynahradit to, co jim nedaly přírodní síly).
„Otec maminku huboval a tuhle líbá, má ji raději“ – svěří se chlapeček Katle. Katla zůstává jen kvůli chlapci. Nakonec ji i dvěma děvečkám dá paní výpověď (prý jsou nespolehlivé a kradou), vyhodí i čeledína (prý starý neschopný mrzout). Z její strany přijde nová čeládka, kterou zná: Mohutná zrzavá Pepka a nový čeledín. Z domácnosti zmizí důvěra, všichni jsou jízliví, pomlouvají, vysmívají se tomu, jak to tam fungovalo dřív za nebožky (bývalá dobračka).
Paní i čeládka chlapce týrají, vysmívají se mu, hledají na něm chyby, za které je bit, nedostával najíst atd. Metodické týrání. Chlapeček se nevzpíral, tiše trpěl a v mysli se vracel do dob, kdy mu bylo líp („To by mi maminka nikdy neudělala“). Volal maminku ze spaní a když ho bili.
V salóně se našli šlápoty bláta od psa, svedli to na něj a zpolíčkovali jej. Chlapeček byl jako v transu, bezmocný.
Neví kam uložit kuře ke spánku, aby bylo v bezpečí a tak si ho uloží do postýlky. Pepka to zjistí a kuře vyhodí. Chlapec se o kuře bojí, stýská se mu, celou noc se potí. Ráno dělá čeládka narážky na to, že se určitě počůral.
Paní si stěžuje na to jak chlapec jí – musí jíst s čeládkou v kuchyni, ale Ti ho odsunou do kouta. Nakonec ho obviní z puchu a musí jíst venku. („Mamince jsem nikdy nesmrděl“). Musí jíst z misky, seberou mu talíř.
Jednu noc se probudí (ještě má postýlku v pokoji vedle ložnice), slyší, jak se tam otec s paní vášnivě chichotají. Vzpomene se na noc, když slyšel, jak otec maminku v ložnici mlátil, nadával ji a maminka nakonec dostala záchvat (od té doby se otce bál, matka mučednice). Cítí obrovskou nespravedlnost. Začne volat maminku, přeruší je, paní se rozčílí, proto od té doby musí spát s Pepkou v kuchyni. Nechce vedle ní spát, cítí odpor, ona ho mlátí přes nahá zádíčka, aby spal.
Hošík je za všechno bit (štěkají psi, paní má migrénu, je nespokojená se svým odrazem v zrcadle, nelíbí se jí nový román…). Vezmou mu oblečení, chodí bos, má na sobě jen kus látky. Mohl být jen mezi stodolou a kůlnami.
Měl jen kuře – stejné osudy – nejsou průbojní, nevzepřou se svému osudu jako např. štěně.
Pepka – „Ten kluk toubovatí“ – stával se apatickým, byl otupělý, neplakal, hubnul a chátral.
Dětský román – je drsný, směšný, naivní, prostý – dítě neudělá žádný hrdinský statečný čin, kterým by se postavilo svému osudu.
Chlapec onemocněl, strnulý, malátný, potil se a nemohl vstát z postele. Počůrával se, neudržel stolici, zvracel na sebe, ani hlavičku nenatočil. Nechali ho jen ležet, nestarali se o něj, jen pod něj dali režnou plachtu. Chlapeček si ani slůvkem nepostěžoval (sebezapření).
Kvůli lidem zavolali lékaře. Omyli ho, oblékli do čistého, dali do postele v pokoji (komedie pro lékaře). Chlapec na otázku copak ho trápí, odpověděl „nic“. Lékař konstatoval, že je to marné a že příště už ani nemusí chodit.
Zase ho svlékli, položili na plachtu, polštář po pudlovi a odložili v kůlně na slámu (Pepka už s ním nemohla v kuchyni vydržet).
Závěr – dlouhý popis západu slunce a mystické atmosféry. Kuře běhá pod okny a křičí, paní ho přikáže zabít. Kuře uteče do kůlny a lehne si k chlapečkovi. Setmí se. V noci chlapeček zemře – „Přijde si pro něj maminka“.
Tmavý úsvit, přichází podzim, po silnici jede vůz, na kterém jsou opilí lidé, křičí a jedou na jarmark.
Hlavní postavy a jejich charakteristika:
Chlapeček – beze jména, nevinný, dětsky naivní, nezkažený, upřímně hodný, raduje se z maličkostí (kuřátka), nechápe krutost, ani smrt maminky, bezbranný
Kuře (Melancholik) – nejmenší, nejslabší, ostatní ho odstrkují, smutné, jediné co má rádo je chlapec (jemu naopak supluje to, co mu chybí, někoho kdo je s ním, aby neměl pocit samoty)
Otec – sebestředný, tvrdý pán statku, nevšímavý k chlapcovu utrpení
Mladá paní – falešná, zlá, chce se chlapce zbavit
Katla – hodná dobrácká starší děvečka, upřímně truchlila pro chlapcovu maminku, ve stavení zůstávala jen kvůli chlapečkovi
Pepka – zlá děvečka, na slovo poslouchala paní, za odměny vykonávala její příkazy
Umělecké prostředky díla: Dílo je psáno er-formou, nečleněno, chronologické. Psáno silně naturalisticky. Detailní popisy prostředí, počasí, atmosféry. Vše je psáno z pozice malého chlapečka, jeho pocity, nechápavost, bezbrannost. Psáno bez příkras. Složitý jazyk, zvláštní slovosled, často komplikované věty, používání přechodníků (Vyběhavše, vyhřávše, švitořivše). Archaismy, metafory, přirovnání. Využívání kontrastů (krásné počasí, narození kuřátek x smrt maminky). Nářečí, slang, hovorová řeč. Naturalistický prvek – přirovnání osudu dítěte k osudu kuřete, autor je postavil na stejnou úroveň.
Autorův záměr:
Autor staví na stejnou úroveň lidskou bytost, která má city a „obyčejné“ kuře. Poukazuje na to, že v zásadě jsme si všichni v přírodě rovni, máme jedinou potřebu a to potřebu přežít. Dále dokládá to, že psychický stav se projeví na stavu fyzickém. Také zobrazuje lidskou nevšímavost a bezcitnost (otec ignorující stav dítěte), součástí lidské povahy je zlo, člověk je řízen pudy. Osudu se nedá vzepřít, a pokud si člověk myslí, že se mu vzepřel, tím méně se mu vzepřel.
Úryvek:
Byla hluboká a neprůhledná noc. Myši temně drásaly po kůlně.
Povstalo tu děcko na lůžku. Vidělo ve tmě a slyšelo v tichu smrtelných svých mrákot. To byla ono, již slyšelo a vidělo. Vztáhlo ručinky do tmy, po jasném jejím zjevu z temnot vystupujícím vztáhlo ručinky. „Maminko!“ zašeptaly mroucí rty zvukem opanovavší svrchované naděje. Ticho zas; matka si děcko vzala. Kuře se znepokojilo, zatípalo a úžeji se přivinulo k mrtvému děcku.
Vliv díla: Dílo bylo zfilmováno
