Kniha: Kytice
Autor: Karel Jaromír Erben
Deník přidal(a): Andrea
Podobný materiál: Rozbor díla
Zařadit dílo do literárního kontextu
Básnická sbírka vznikla v období Bachova absolutismu. Kytice je autorovým životním dílem – pracoval na ní téměř dvacet let. Výchozí látkou se staly české báje, jež Erben dobře znal a dokázal proměnit v osobitý umělecký útvar. Některé vycházely časopisecky, prvního knižního vydání pod názvem Kytice z pověstí národních se sbírka 12 básní dočkala roku 1853.
Erben se věnoval národopisné a sběratelské činnosti a vydávání děl lidové slovesnosti. Sbírka podává obraz dávných lidových představ a lidového názoru na život (životní úděl člověka).
I když dílo obsahuje řadu romantických rysů, přesto se tímto kritériím romantismu vymyká.
Romantické rysy: rozpolcenost hrdinů, líčené přírodní reálie – motivy hřbitovů, lesů, jezera, nadpřirozené bytosti, motiv zločinu a jeho (často nemožného) vykoupení, osudovosti, vášně a motiv člověka zobrazeného v kontrastu s tajemnou sílou přírody, která je nepřátelská a krutá..
Literární žánr a rysy tohoto žánru.
Jedná se o sbírku 13 baladických básní, uvedených stejnojmennou vstupní básní Kytice. Představuje obraz dávných lidových představ a názorů na život v Erbenově pojetí lidské morálky a determinace lidského osudu.
Lidová balada – je původně epická, později lyricko-epická nebo lyrická báseň s ponurým, tragickým dějem a zejména koncem. Děj se obyčejně obtáčí okolo viny z porušení mravních principů, za což neodvratně následuje trest. Balady mají prudký dějový spád a bohatý, často zkratkovitý, dialog Původní balady jsou lidové, jejich náměty čerpají zejména z legend, kde vystupují hrdinové konfrontováni s nadpřirozenými silami.
Žánry lidové slovesnosti: Lyrickoepická balada, pohádky (Zlatý kolovrat), pověst (Věštkyně), legenda (Záhořovo lože).
Charakteristika postav z textu:
Hrdinové balad jsou romanticky rozpolcení jedinci bouřící se vůči světu, společnosti či životu. Smířlivě přijímají svůj osud, ať je dobrý nebo špatný. Za své prohřešky, úmyslné i neúmyslné, jsou posuzováni dle mravního kodexu. Vinu následuje trest, který pokorně snášejí. Důležitou roli hrají ženské hrdinky, které jsou zastoupeny ve všech skladbách, kromě Záhořova lože. V Erbenově pojetí plní především poslání matky. Ve většině balad se autor zamýšlí nad mateřskou láskou, její velikostí i úskalími.
Výstavba textu – jazyk a kompozice:
Promyšlená kompozice – zrcadlově protilehlé básně na základě shodných atributů spolu korespondují (první s poslední, druhá s předposlední atd.). Úvodní Kytice na základě obrazu truchlících sirotků na hrobě matky převtělené v květ mateřídoušky podává naději lidem milujícím svou vlast, víru v lepší budoucnost podobně jako poslední báseň Věštkyně. Podobné téma řeší Polednice a Vodník s tím rozdílem, že v těchto básních má významnou roli zásah nadpřirozených bytostí. Balady Poklad a Dceřina kletba řeší mravní narušení vztahu mezi matkou a dítětem, Svatební košile a Vrba zobrazují přeměnu člověka, v prvním případě mrtvého milence v obživlou mrtvolu, ve druhém ženu ve vrbu. Pohádkově laděný Zlatý kolovrat a legenda s křesťanskými motivy Záhořovo lože kladou rozdílných příbězích shodný důraz na vinu, pokání a vykoupení. Štědrý den a Holoubek sledují propojení kontrastních motivů štěstí a smutku, lásky a smrti.
Děj se odehrává ve venkovském prostředí. Čas objektivního vyprávění je neměnný, absolutní.
Jazykové prostředky:
Básně jsou psány jazykem s řadou básnických prostředků typických pro lidovou poezii i pro umělecký styl:Rým je výrazný, zvukomalba, přirovnání, metafory, epiteta, personifikace, apostrofy, elipsy, živé dialogy.Názorná opisnost postav a přírody.
Základní motivy:
Boj člověka s přírodou, víra v nadpřirozené síly, základní vztahy mezi lidmi (neposlušnost, vražda, péče o dítě), mateřství, motiv viny a trestu, narušení základních vztahů vede ke konfliktu.
Osudovost – jedinec často nucen volit, ale nevyhne se tragédii, následuje vždy neúměrně vysoký a nevyhnutelný trest.
Hlavním tématem sbírky je konflikt člověka se základními mravními zákony. Erben je přesvědčen o tom, že mravní řád je odvěký, neměnný, osud mnohdy nezávisí na vůli jednotlivce a jeho síla zničí každého, kdo se mu chce vzepřít. Hrdinové nejsou aktivní, nebojují s tím, co je omezuje, jsou trestáni za své chyby či za nedodržený slib, mohou však někdy svým chováním vinu napravit. Stejně jako v lidových legendách a mýtech, z nichž básně vycházejí, je tu přesně odděleno dobro a zlo.
KYTICE
1. část – nešťastní sirotci oplakávají zemřelou matku. Aby zmírnila jejich žal, promění se v kvítek mateřídoušky, který jim přináší útěchu (vychází z pověsti o původu mateřídoušky)
2. část – autor přirovnává své básně ke skromné vonné kytici mateřídoušky („mateří-doušce vlasti naší milé“). Vyjadřuje naději, že jeho pověsti najdou oblibu u čtenářů
POKLAD
Podle pověsti se na Velký pátek otevírají poklady ukryté v zemi, otevírají se skály. Matka spěchající s malým dítětem do kostela na mši uvidí na cestě odvalený velký kámen a vchod do skály, vstoupí do jeskyně, zprvu nesměle, pak si však nabere hodně zlata, tolik, že již neunese své dítě. Dává mu do ručiček zlaté peníze, aby si hrálo. Když se vrátí, jeskyně je zavřena, neboť v kostele již dospívali pašije. Stříbro se proměnilo v kamení, zlato v hlínu. Celý rok hořce lituje ztráty svého dítěte, poznala, že dítě je jí dražší než všechny poklady. Po roce přichází ve stejnou dobu v jeskyni, která je opět otevřena. Již nehledí na lesk zlata, běží za svým dítětem, které si dosud hraje se svými penízky. Je šťastná a odnáší si dítě domů. V této baladě je prověřena láska matky k dítěti. Jedině pokání, výčitky svědomí, utrpení, touha po božím odpuštění podle křesťanského mýtu umožní odčinit vinu a získat zpět dítě.
SVATEBNÍ KOŠILE
Mladá dívka se tři roky modlí za návrat svého milého, který odešel do ciziny. Zůstala na světě sama, rodiče i sourozenci zemřeli. Pro svého milého šila svatební košile, jsou dávno hotové, milý se však nevrací. Vtom uslyší ťukání na okénko a ozve se hlas jejího milého. Chce ihned, ještě v noci, odvést do svého příbytku. Dívka netuší, že její milý je umrlec, kterého svými prosbami povolal z hrobu. Bere s sebou svatební košile, modlitební knížky, růženec a křížek po matce (tři křesťanské atributy). Cestou se vyptává milého na jeho rodiče a dům. Dívka na popud umrlcův postupně odhazuje modlitební knížku, růžence a křížku a umrlec se velkými skoky s dívkou blíží ke hřbitovu. Dívka poznává strašnou pravdu a ukryje se v umrlčí komoře, kde na márách leží mrtvý člověk. Mrtvý několikrát vstává, aby otevřel dveře umrlci, který se dovnitř dobývá. Dívka ho vždy utiší svými modlitbami a v hrůze se dočká rána, kdy kokrhání kohouta ukončí rejdy umrlců. Když jdou lidé ráno na mši, užasnou nad otevřeným hrobem, dívkou v utmelí komoře a nad tím, že na hrobech jsou útržky z nových košil.
Zoufalství nad ztrátou milého a dívčinou rouhání („milého z ciziny mi vrať – aneb život můj náhle zkrať) vyvolá návrat zemřelého milence, ale i dramaticky vystupňovanou cestu ke hřbitovu mezi mrtvé a dívčí zápas o záchranu života. Proti silám zla působí síly dobra. Opírají se nejčastěji o křesťanský mýtus, podle něhož křesťanské pokání může vyvolat obrat, spasit, zachránit člověka. Využívá symboliky čísla tři.
POLEDNICE
Matka, která vaří oběd pro svého muže, přivolává Polednici na dítě, které ji při vaření zlobí. Polednice přichází. Matka má strach o své dítě, silně je tiskne k sobě. Když udeří poledne, vrací se otec k obědu a nalezne matku v mdlobách a dítě udušené v její náručí. Matka, která ztratila trpělivost k dítěti, přivolá trestající moc nadpřirozené síly, které podle starých pověstí krutě a neodvratně zasahovaly do lidských osudů v případech, kdy sám člověk porušil etické vztahy (morálku lidského spolužití). Matka je za své provinění (lidsky pochybila) krutě potrestána.
ZLATÝ KOLOVRAT
Král zabloudil na lovu a zaklepal na dveře chaloupky, kde prosil o vodu. Přinesla mu ji krásná dívka, která předla len. Králi se dívka zalíbila, chce si jí vzít za manželku, musí však počkat do druhého dne, až se její nevlastní matka a sestra vrátí z města. Druhý den hovoří s macechou, ta mu nabízí za ženu vlastní dceru, která je nevlastní dceři k nerozeznání podobná. Král se rozhněval a nařizuje, aby splnila jeho vůli a přivedla svou nevlastní dceru na královský hrad. Matka a nevlastní dcera vedou Dorničku na hrad, v lese ji však vyloupnou oči, useknou nohy a ruce a odnesou je s sebou. Král nepozná klam a koná se svatba. V lese nalezne Dorničku kouzelný dědeček, který posílá chlapce do zámku prodávat zlatý kolovrat. Král odjel do boje a královna, které se kolovrat zalíbí, se diví podivné ceně – chlapec požaduje dvě nohy. Posílá matku pro nohy nešťastné Dorničky. Chlapcova cesta do zámku se opakuje ještě dvakrát. Za ruce prodává zlatou přeslici, za oči zlatý kužel. Dědeček v lese přiloží všechny údy k tělu a pokropí tělo živou vodou. Dornička se probouzí, ale nikoho v lese nevidí. Král se vrací z boje a paní se mu chlubí, že za jeho nepřítomnosti koupila zlatý kolovrat. Když začne příst, kolovrat zpotiv píseň, která králi prozradí, jak byl oběma ženami podveden. Jede ihned hledat Dorničku, koná se nová svatba a obě zlé ženy jsou potrestány tím, co ony samy udělaly Dorničce. Zlatý kolovrat pak zmizel a nikdo ho už nespatřil. O vítězství dobra a potrestání zla rozhoduje také někdy i spravedlnost pohádkového mýtu. V této pohádce zločin odhalují pohádkové zázračné síly (hlas zlatého kolovratu, vinu pomáhá odhalit také kouzelný dědeček). Zločin je potrestán stejnou měrou.
ŠTĚDRÝ DEN
Dvě mladé dívky, Hana a Marie, chtějí znát svůj osud. Jdou na Štědrý den k jezeru, prosekají díru v ledu a podle staré pověry mají ve vodě uvidět, co je čeká v příštím roce. Hana uviděla ve vodní hladině svého milého Václava, Marii se zjevila rakev a černý kříž. Věštba se vyplnila. Jaro přineslo Haně šťastnou svatbu s Václavem. Na podzim zemřel Marie. V adventní době sedí opět děvčata a stará babička ve světnici, předou a vzpomínají, že uplynul rok a dvě mezi nimi chybějí.
Autor na závěr jako poučení uvádí, že „ …lépe v mylné naději sníti, před sebou čirou temnotu, nežli budoucnost odhaliti, strašlivou poznati jistotu!“ V tomto případě se tragika balady rozvíjí jako uskutečňování předem daného osudu. Dívka je potrestána za to, že chtěla poznat proti všem pravidlům přirozenosti lidského života svůj tragický konec, předem jí osudově určený.
HOLOUBEK
Mladá vdova dlouho neoplakávala svého muže, do měsíce šila své nové svatební šaty. Tíží ji však vina, otrávila svého muže, aby si mohla vzít svého milence. Na hrobě milého vyrostl zelený doubek, na něm se sedává a smutně vrká bílý holoubek. Svým hlasem připomíná ženě její hrozný čin. Žena neunese svou vinu a vrhá se do řeky. Jako sebevražedkyně nemá právo být pohřbena na hřbitově, ale zahrabána „skrytě, kde cesty pěšiny křižují se v žitě“ Její tělo tlačí veliký kámen, který však není tak těžký, jako prokletí spočívající na jejím jménu.
Žena je potrestána za zločin, který spáchala v touze po milostném štěstí. Tíží ji svědomí. Spravedlnost pohádkového mýtu trestá v podobě zázračné síly (hlas holoubka)
ZÁHOŘOVO LOŽE
Mladý smutný poutník přichází na rozcestí, kde Kristus na kříži svýma rukama naznačuje dvě cesty – směrem na východ vede cesta k nebeské bráně, směrem na západ cesta do pekel. Mladík se vydává cestou na západ. Přichází na opuštěné místo, kde v dutém stromě má již 40 let obydlí hrozný člověk, oblečený v medvědích kůžích, zlý loupežník, přepadávající kolemjdoucí. Mladík mu vypráví, že putuje do pekla, aby vymohl od satana úpis svého otce. Věří, že boží moc je velká a znamení kříže přemůže i ďábla. Loupežník ho propustí na další cestu, když mu mladík slíbí, že mu podá věrnou zprávu o tom, co v pekle viděl. Po roce se poutník vrací a vypráví o pekelných mukách, z nichž nejhorší je Záhořovo lože; toho se obává i sám ďábel. Loupežník Záhoř, který má na svědomí mnoho vražd, prosí poutníka o pomoc. Poutník zarazí Záhořův jabloňový kyj do země a loupežníkovi přikazuje klečet a prosti Boha o milost. Záhoř klečí mnoho let, ale poutník se stále nevrací. Až po 90 letech přichází poutník jako vetchý stařeček doprovázen chlapcem na ono místo. Z kyje vrostla jabloň a klečící Záhoř obrostl mechem jako pařez. Poutník Záhořovi odpouští a oba umírají. Z jejich těl odlétají k nebi dvě holubice.
Křesťanská vrstva mýtu je nosnou myšlenkou této legendární skladby. Konečná spása vraha a lupiče Záhoře je založena na velikosti pokání (na 90letém pikání). Skladba je celá pojata jako zápas sil pekelných a božích. Tento zápas je rozložen do mnoha výjevů umístěných do rozličných přírodních i fantazijních (peklo) scenérií. Síla boží moci je dokazována dvojím příběhem: spasení Záhořovo je umožněno spasením poutníka, jenž si cestu do pekla a znamením kříže vymůže zrušení úpisu, jímž jej otec přislíbil peklu. (Poutníkovo a Záhořovo jednání bývalo často pojímáno a vykládáno jako skrytá polemika s Vilémovou vzpourou v Máchově Máji)
VODNÍK
Vodník sedí na topole nad jezerem, těší se na svou svatbu, která má být následující den, v pátek. Mladá dívka jde v pátek k jezeru prát prádlo, nedbá na varování své matky, které se v noci zdálo, že dívku oblékala do bílých šatů – znamení smutku – a vybírala jí perly – znamení slz. S dívkou se u jezera prolomila lávka a vodník se raduje ze svého zlého činu. Ve vodní říši vodníkova žena chová malé dítě a stěžuje si na svůj smutný osud. Žádá vodníka, aby jí dovolil navštívit matku. Vodník se obává, že by se nevrátila zpět, ale nakonec svolí. Klade si však podmínky: žena nesmí nikoho objímat, musí se vrátit před klekáním a dítě jako zástavu musí nechat vodníkovi. Žena poruší obě podmínky – obejme matku při setkání a po klekání na naléhání své matky se nevrací do jezera. Bojuje těžký boj mezi láskou k matce a k svému malému dítěti. Vodník ji 3krát za sebou volá, matka ji však stále přemlouvá, aby zůstala. Po třetí se vodník odvolává na plačící dítě – chce, aby mu matka přišla dát pít. Když ani potřetí žena neuposlechne, vodník dítě usmrtí a obě ženy je najdou mrtvé na prahu svého domu.
Ve Vodníkovi nacházíme základní tragický konflikt: dcera miluje svou matku, miluje ale i své dítě. Její postavení je o to tragičtější, že musí volit mezi oběma láskami. V baladě je trestáno porušení mravního řádu, v ní vystupují nadpřirozené bytosti, které jako hlavní zasahují do porušení etického vztahu matka-dítě. Dcera je potrestána, protože neuposlechla matčina varování (šla k jezeru), je potrestána podruhé – tentokrát velmi krutě, když se zříká dítěte pro lásku k matce. Matka je vlastně také strůjcem dceřiny tragédie, její láska převážila povinnost poslat dceru za dítětem.
VRBA
Mladý muž vyčítá své mladé paní, že ve dne je čilá a svěží, ale v noci leží její tělo jako mrtvé. Neprobudí ji ani pláč dítěte. Jde na radu ke kouzelnici, která mu prozradí, že duše jeho paní v noci přebývá ve stromě – ve vrbě s bílou kůrou. Muž se nechce dělit o svou paní se stromem, rozhodne se vrby skácet. Když to učiní, dozvídá se, že jeho paní náhle zemřela. Lituje svého činu, z padlé vrby nechává zhotovit kolébku, aby synka kolébala jeho matka. Proutí zasazuje kolem vody, aby chlapec, až vyroste mohl z něho dělat píšťalky a rozmlouval tak se svou matkou.
Mužova snaha změnit osudem danou podvojnost v životě své paní skácením vrby vede k její smrti. Vzpoura proti osudu je trestána neštěstím a zkázou člověka. Matčina láska k dítěti přežívá její fyzickou smrti v prkýnkách kolébky a v píšťalkách z vrbového proutí.
LILIE
Zemřela velmi mladá dívka. Před smrtí projevila přání, že nechce být pochována na hřbitově, ale v zeleném lese, kde jí budou zpívat ptáci. Do roka na jejím hrobě vyrostl vřes, do tří let vyrostla krásná bílá lilie. Mladý pán byl v lese na lovu a pronásledoval bílou laň. Náhle však zmizela a místo ní uviděl bílou lilii. Byl její krásou tak okouzlen, že jí nechal přenést do své zahrady. V noci ho vzbudil sluha, že jeho lilie v podobě dívky chodí po sadě. Je smutná, protože nesmí spatřit sluneční světlo, jinak by zahynula. Pán si krásnou dívku vzal za manželku, narodil se jim synáček. Pán si krásnou dívku vzal za manželku, narodil se jim synáček. Pán musel dojet d oboje na pomoc králi. Nařídil své matce, aby jeho ženu ochraňovala před sluncem. Matka ji však nazvala noční obludou a nechala pobořit síň, kde paní bydlela. Když se pán vrátil domů, dozvěděl se, že jeho dítě nežije a jeho žena je proměněna v zvadlou lilii. Obviňuje matku ze zlého činu a proklíná jí.
Láska matky k synovi (pánovi) je příčinou tragického konce dívky a jejího dítěte.
DCEŘINA KLETBA
Dcera, která zabila své novorozené nemanželské dítě, má výčitky svědomí a odhodlává se k sebevraždě. Proklíná hocha, který ji zradil i svou matku za to, že na ní byla málo přísná.
Opět je zde řešen základní etický vztah matka – dítě. Je zde provinění dcery, která je pronásledována tíhou svědomí, její sebevražda je důsledkem spáchané viny, zabití dítěte. Na odhalení tohoto zločinu a morálky se nepodílejí zmytizované síly. Ty nastupují teprve s dceřinou kletbou, která obviňuje matku ze špatného vychování.
VĚŠTKYNĚ
Básnicky zpracované Libušino proroctví – příběh o Přemyslovi – jednou se objeví jeho pluh a on doorá nedokončenou brázdu. Země bude opět šťastná a slavná. Kněžna Libuše potopila do Vltavy pod Vyšehradem zlatou kolébku svého syna – kolébka se má vynořit z vody, až se narodí panovník, který českou zemi učiní šťastnou. Kostel nad řekou Orlicí se propadl do země, když „českou upřímnost starověkou rozerval litých vášní shon“. Nad místem, kde je v zemi kostel, roste borovice. Až uschne a zetlí a její kmen spadne do Orlice, její kořen vyhnije a jeho zbytky vyryje divoká svině, objeví se zlatý kostelní zvon a v zemi nastanou zlaté časy. Na vysoké hoře stojí vysoký chrám, do něhož lidé vcházejí trojí branou. Věštba praví, dokud český lid nebude chodit jednou branou, Tj. dokud nebude svorný, nezbaví se „psot a bíd“. Už Svatopluk učil své syny svornosti, avšak jeho slov nikdo neposlechl za celých tisíc let. Poslední část hovoří o zničené soše Bruncvíkově na Karlově mostě. Věří, že Čechům jednou naroste „vřelé srdce a pravá hlava“.
Ve Věštkyni, zabývající se údělem obyvatel české země, je vše vystaveno řízení osudu a zákonům střídání „slzy“ a nadějí.
