Povídky Malostranské – čtenářský deník

Kniha: Povídky Malostranské

Autor: Jan Neruda

Deník přidal(a): klarka.hrab

Přidáno na: Studijni-svet.cz

 

 

 

 

Povídky Malostranské: Přivedla žebráka na mizinu, Doktor Kazisvět, Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku

 

Přivedla žebráka na mizinu
– Pan Vojtíšek: žebrák
– Pan Šimr: tlustý policajt, Němec ze Šluknova (další policisté: pan Novák, Kedlický, Weisse)
– Herzl: hostinský v Nerudově domě
– Žebračka: baba miliónová
Pan Vojtíšek, starší muž, který si holil své šedivé vousy jen v neděli. Neruda popisuje, jak se mu pan Vojtíšek líbil. Jeho vlasy se mu líbily i jeho modré upřímné oči. Byl to žebrák. Měl modrou čepici, kterou nosil vždy jen v ruce, nasadil si jí jen, když projít prostorem na který pražilo velmi slunce. Čím byl před tím, to neví. Žebrákem musel být už podle toho, jak byl známý po Malé Straně. Byl stále zdraví, mohl by být žebrákem ještě dlouho. Neruda ho jednou viděl, když přistoupil k panu policistovi Šimrovi, který se opřený o zábradlí slunil. Pan Šimr byl tlustý policista. Byl to Němec a mluvil špatně česky. Pan Vojtíšek pozdravil policistu a vytáhl si z kapsy svého šedivého kabátu svou tabatěrku z březové kůry, podal to panu Šimrovi, který si šňupnul. Je divné, že se žebrák zdraví s policistou a ještě si s ním tyká. Pan Vojtíšek nebyl jen tak obyčejný žebrák. Vypadal velmi čistě. Každý mu vždy něco dal. Hospodyně, když ho slyšela, nesla mu hned svůj trojník. Jen hostinský v Nerudově domě, pan Herzl, mu nedal nikdy trojníku. Vždy mu přisypal trochu tabáku. Bylo to vždy v sobotu. Nerudovi bylo tenkrát 8 let.
Byl překrásný červnový den. Pan Vojtíšek vyšel z kostela sv. Mikuláše. Zastavil se sochy sv. Trojice a usedl na schod. Jen co se posadil, zvedla se jedna ze žebraček od dveří kostela a šla k němu. Říkali jí baba miliónová. Měla žlutozelené oči jako kočka a její obličej byl Nerudovi vždy protivný. Měla jen jeden černý zub. Chtěla od něj zjistit, kde jsou dobří lidé. Pan Vojtíšek neodpovídal. Byl zahleděný na její zub. Má jen jeden, prý ztráta zubu znamená vždy ztrátu jednoho dobrého přítele. Už má všechny v hrobě. Zbyl už jí jen jeden, o které neví. Poté se k němu chtěla přistěhovat, je taky opuštěná a on má všude přízeň a moc dobrých lidí. Vojtíšek vstal a bez pozdravu se otočil a kráčel Ostruhové ulici.
Malou Stranou se začaly šourat divné zvěsti. Všude se mluvilo o Panu Vojtíškovi. Konečně se to dozvěděl i Neruda. Pan Vojtíšek prý nebyl chudý. Prý měl tam za vodou, na Františku 2 domy. To prý není pravda, že bydlí pod Hradem, někde v Brusce. Dělal si jen blázny z dobrých malostranských sousedů. Každý z mužů, kdo ho znal, byl naštvaný a cítil urážku. Ženy ještě váhaly, Vojtíšek se jim pozdával příliš upřímný. Přišel poté další dodatek, že má 2 dcery. Jedna má prý lajtnanta a druhá chce jít k divadlu. Nosí jen samé rukavičky a jezdí do Stromovky. Toto u ženských rozhodlo. Takřka ve 2 dnech byla jeho pověst zcela jiná. Náhle ho všude ode dveří odbývali, i tam kde vždy dostával obědy, nedostal nic. V sobotu přicházel pan Vojtíšek opět za panem Herzlem. Neruda v nevysvětlitelné strachu se šel skrýt za silná vrata. Pan Vojtíšek byl jiný, čepice se mu v rukou třásla a měl sklopenou hlavu. Pan Herzl hned spustil, aby mu půjčil 20 000, mohl by teď koupit dům vedle U labutě. Nedomluvil a panu Vojtíškovi se vyhrnuly slzy proudem. Poté už se jen potácel po ulici a sklesl u zdi pod zatáčkou k Hradu. Neruda na něj poté upřeně koukal s matkou z okna. Matka také vařila svačinu, ale stále přistupovala k oknu. Když se Vojtíšek zvedal, matka rychle ukrojila krajíc chleba, položila ho na hrnek s kávou a spěchala ven donést mu to.

Víc už pan Vojtíšek po Malé Straně nežebral. Za řekou ovšem také nemohl chodit od domu k domu, neznali ho tam lidé a ani policisté. Usadil se na Křížovnickém plácku zrovna naproti vojenské strážnici, která stála u mostu. Tam ho vídal Neruda po každé, když si každé čtvrteční odpoledne zašli na Staré Město podívat se na výlohy ryneckých knihkupců. Jeho čepice ležela na zemi, v rukou držel růženec a měl svěšenou hlavu. Vždy mu dával do čepice jeho čtvrteční jmění. Nikdy si k němu netroufal, a proto se plížil vždy odzadu, hodil peníze do čepice a utekl. Naposledy ho potkal na mostě, kde ho vedl policista na Malou stranu. Od té doby ho už nespatřil.
Bylo mrazivé únorové jitro. Matka posílala Jana Nerudu pro 2 žejdíky mléka. Venku stála mlékařka na vozíku a za ní policista pan Kedlický. Zrovna jí vyprávěl, že našli pana Vojtíška o půlnoci na Oujezdě vedle kanonýrských kasáren. Byl nadobro zmrzlý a dali ho do umrlčí komory ke Karmelitánům. Měl jen rozedraný kabát a kalhoty, ani košili neměl.

 

Doktor Kazisvět
– Pan Heribert: doktor kazisvět
– Hokynářka
– Josef: syn hokynářky
– Doktor Link
– Schepeler: zesnulý rada účtárny
– Marie Schepelerová: žena nebožtíka
– Pan Kejřík: nejlepší nebožtíkův přítel
– Řemenář Ostrohradský
Neříkali mu vždy tak, až po jisté příhodě, která byla tak divná, že přišla i do novin. Vlastně se jmenoval pan Heribert. Byl lékařem. Byl skutečně promován na doktora medicíny, ale nikoho neléčil. Od doby co jako student navštěvoval kliniky, neměl ani jednoho nemocného pod rukama. Byl to zvláštní člověk, s nikým nemluvil. Doktor Heribert byl synem doktora Heriberta, velmi oblíbeného lékaře malostranského. Matka zemřela záhy a otec krátce před synovou promocí a zůstavil mu na Oujezdě jednopatrový domek a něco málo peněz. Tam Heribert junior sídlil. Měl dva přízemní krámky na ulici a pronajatý byt v prvním patře. On sám bydlel v prvním patře ve dvoře. Žil prý velmi jednoduše. Jeden z obou krámků byl hokynářský, hokynářka pana doktora obsluhovala a měla syna Jozífka, který byl Nerudův kamarád. Dávno už se ale dokamarádili, protože se stal Josef kočím u arcibiskupa a zpyšněl. Doktor kdyby chtěl, měl by na Malé Straně dosti přízně. Po otcově smrti přenášeli nemocní svou důvěru na něj. On nevyslyšel žádného a nešel nikam, ať byl chudý nebo bohatý. Od té doby důvěra přestala. Lidé se mu posmívali a nazývali ho „zkažený student“. Jemu to ale bylo jedno, zdálo se, že o lidi nestojí. Nikoho ani nepozdravil. Byl poměrně malý, měl modré oči, zarostlou tvář světle hnědými vousy. Podle tehdejších návyků, byla zarostlá tvář něco neslušného. V létě chodil o 4. hodině ranní do sadů na Mariánských hradbách a tam si zasedl s knihou v ruce někam na nejodlehlejší lavici. Stalo se, že si k němu někdo i přisedl a začal povídat. Bohužel doktor Helibert vstal, zaklapnul knihu a šel, ani neodvětil. Poté už ho nechali zcela být. Bylo mu teprve asi 40 let. Najednou se ale něco přihodilo.
Byl překrásný červnový den. V tento den se pohyboval pozdě odpůldne nádherný pohřeb Oujezdem k bráně. Pochovávali pana Schepelera, radu účtárny zemské neboli stavovské. Doktor Link ho léčil a po jeho 8 denní nemoci byl od jeho vdovy obdarován 20 dukáty honoráře. Jeho žena, doktor Link, řemenář Ostrohradský a ostatní radové účtárny (Kdojek, Mužík, Homann) vůbec nenesli špatně jeho smrt, byli spokojení. Ostrohradský byl nejbližší příbuzný a v kšeftu je mu přiřknuto 5 000 zlatých.Jediný kdo těžce nesl jeho smrt byl jeho nejlepší přítel Kejřík. Průvod došel k Oujezdské bráně a vůz tam zastavil. Mládenci zdvihli rakev, aby jí dali na vůz, náhle rakev sjela užším koncem k zemi a víko s rachotem odskočilo. Mrtvola zůstala sice v rakvi, ale svezla se trochu do kolenou a pravá ruka se vymrštila přes rakev ven. Zděšení bylo všeobecné. (Nebylo zvykem nosit otevřené rakve a dívat se na nebožtíka) Nastalo ticho, všechny zraky se na něho upínaly. A zrovna vedle rakve stál doktor Heribert. Právě se vracel bránou z nějaké procházky. Náhle byl nucen zůstat stát zrovna za kněžími. Trvalo to okamžik. Heribert se chopil svislé ruky, snad aby jí umístil zpět do rakve. Ale podržel jí ve svých rukou a díval se na něj. Poté vztáhl ruku rozevřel mu pravé víčko. Náhle vzkřikl Heribert, že ten muž není mrtev. Pan doktor Link na něj hučel, že je blázen, že je to nesmysl. Jen sládek Kejřík přistoupil blíž a zeptal se. Prý je jen strnulý. Řemenář Ostrohradský vzkřikl, že je to doktor Kazisvět, protože s ním právě zalomcovala myšlenka na 5 000. Pan Kejřík s několika mládenci již nesli rakev do vedlejšího hostince U vápenice. Poté přišel i komisař. Doktor Helibert tvrdil, že přivede pana radu k sobě. Komisař nařídil, aby se všichni rozešli. Paní radová omdlela, tak Kejřík nařídil, aby jí odvezli domů. Náhle skočil do fiakru a odjel, kam ho doktor Kazisvět poslal. Konečně pozdě navečer, již k desáté hodině, vynesli z vápenice zakrytá nosítka. Všichni si o tom v hospodách povídali. Po 2 měsících úřadoval opět pan rada Schepeler zas jako dřív. Stále si chválil Heriberta a Kejříka. Všichni si poté o dotkrotu Heribertovi vypravovali. Noviny o něm psali nejspíš v celém světě. Malá Strana byla pyšná. Všichni bohatší lidé (baroni, hrabata, knížata) se o něj ucházeli a dostávala návrhy. Sám italský král mu učinil přímo neslýchaný návrh. Ale doktor Heribert nadále zůstal stejný. Paní radová mu prý nesla plný pytlík dukátů, ale prý se k němu nikdy nedostala, a naposled jí prý polil z pavlače vodou. Zase bylo vidět, že nestojí o lidi. Opět se ti vrátilo zpět do starých kolejí, nemocného nikdy nepřijal. Ale přec se mu teď říkalo všeobecně „doktor Kazisvět“. Spadlo to jako z nebe. Neruda ho již neviděl přes 10 let. Ani neví, zda žije, jeho malý domek na Oujetdě stojí doposud nedotknut.

 

Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku
– Pan Vorel
– Jarmárk: poštovní úředník
– Paní setníková
– Poldýnka: dcera setníkové

 

Dne 16. února roku 1840 a ještě několik otevřel pan Vorel svůj krupařský krám u Zeleného anděla. Paní setníková zrovna posílala dceru do nového krámku pro krupici. Bydlela v patře nad Nerudou. Tenkrát mělo vše své místo určené, zařídit si najednou krupařství tam, kde bylo např. dřív kupectv patřilo mezi věci tak hloupé, že na to nikdo nepomyslil. Krám se dělil z otce na syna vyprávěl Neruda.

Pan Vorel byl naprosto cizí člověk, zřídil si krupařský krám v domě U zeleného anděla, kde předtím nebyl žádný krám, a dal kvůli tomu také prolomit zeď přízemního bytu ven do ulice. Bývalo tam vždy obloukové okno a u toho sedávala od rána do večera paní Staňková před modlitební knihou se zeleným stínidlem na očích, a každý kdo šel kolem, mohl jí vidět. Stařečkou vdovu odvezli před čtvrt rokem do Košír. Neruda nechápe nač je ten krám, když jeden krupař v Ostruhové ulici už byl. Nač druhého. Tenkrát měli lidé ještě peníze a kupovali si většinou zásoby z mlýna. Pan Vorel si asi myslel, že to půjde. Byl to mladý, pěkný muž, kulatých tváří s modrýma očima, štíhlý a svobodný. Bylo tomu právě asi čtvrt roku co se pan Vorel přistěhoval do Ostruhové ulice. Přicházel odněkud z venkova. Nikdo o něm nic nevěděl, jen to, že je synem mlynáře. Snad by jim sám pověděl víc, ale nikdo se ho neptal. Byl jim cizí. Večer sedal v Žlutém domku při džbánu piva sám. Ostatní si ho ani nevšímali. A byla tu přece srdečná slavnost. Pan Jarmárka, poštovní úředník slavil svou stříbrnou svatbu. Byl posud jen starý mládenec. Zrovna dne 18. února bylo tomu 25 let, co by se byl bezmála oženil. Nevěsta mu zemřela den před svatbou. Pan Jarmárka víc už pak na žádnou ženu nemyslel, zůstal své nevěstě věrný. Pan Jarmárka vyndal 3 láhve mělnického a všichni připíjeli, sklenky kolovaly, ale o pana Vorla žádná nezavadila. Pan Vorel měl dnes zcela novou pěnovku, kovanou stříbrem a pořídil si jí jen proto, aby vypadal jako soused. Dne 16. února v 6 ráno otevřel pan Vorel svůj krám. Už včera tam bylo vše upraveno a krám se lesknul bělostí a novotou. Všichni sousedé přes výlohu koukali dovnitř, ale nikdo nevešel. Pan Vorel si říkal „Však oni přijdou“. V 9 hodin vyhlížel mezi dveřmi, nějakého 1. zákazníka. A náhle přicházela slečna Poldýnka. Byla to buclatá, nevysoká, tak přes 20 let stará slečna. Vyprávělo se o ní již asi 4x, že se bude vdávat. Měla v očích určitou lhostejnost, unavenost. Měla zvláštní příznak chůze. V určitých intervalech časových vždy klopýtla a sáhla si přitom na šaty, jako by si byla na ně šlápla. Přišla s košíkem v ruce až ke krámu a poprosila o dva žejdlíky krupice.  Z krámu mu šla cítil pěnovka. Pan Vorel jí dal více krupice. Poté vyhlédl zas do ulice a zadíval se na žebráka pana Vojtíška. Za okamžik stál Vojtíšek na prahu s modrou čepicí. Pan Vorel mu řekl ,ať si přijde každou středu. Vojtíšek poděkoval a šel. Poblíž stála Poldýnka a vypravovala paní radové Kdojekové, že tam má spoustu kouře. Když v poledne jedla krupicovou polívku, tak v ní také cítila kouř. Do večera, už si všichni povídali, že má Pan Vorel vše načichlé kouřem. Začali mu říkat „Uzený krupař“. On bohužel nic netušil. Další dny, neměl stále žádné tržby. Jediný kdo pravidelně chodil byl pan Vojtíšek. Jeho těšitelka byla jeho pěnovka. Čím byl mrzutější, tím kouřil více. Policisté Ostruhové ulice se dívali jedovatě dovnitř na toho neúnavného kuřáka. Krám pustnul a chudnul.  Asi po 5ti měsících, začali pana Vorla navštěvovat podezřelé postavy, židé. Sousedé si poté povídali, že Malá Strana uvidí bankrot, kdo se jednou se židy spustí. K svatému Havlu se již vyprávělo, že pan Vorel bude vystěhován a domácí pán, že z krámu udělá opět byt. Den před stěhováním zůstal krám zavřený již nadobro. Následující den bylo před zavřeným krámem od 9 hodin až do večera plno lidí. Vypravovalo se, že pan domácí když nemohl nikde sehnat pana Vorla, dal krám násilně otevřít a do ulice vypadla dole dřevěná stolice a nahoře, že se vyhoupl nešťastný krupař, oběšený na skobě hned za dveřmi.. O 10 hodině přišla soudní komise a vešla do krámu domem. Sňali samovraha a pan Uhmühl, malostranský policejní komisař pomáhal. Sáhnul do kalmunku nebožtíkova a vyndal z něho dýmku. Držel jí a pravil: „Tak krásně nakouřenou pěnovku jsem ještě neviděl.






—————————————————————————

 Stáhnout práci v PDF  Upozornit na chybu

 Učebnice k maturitě  Maturitní kurzy

 Učebnice k VŠ přijímačkám  Kurzy na přijímačky

—————————————————————————

Další podobné materiály na webu:

Napsat komentář