Kniha: Spalovač mrtvol
Autor: Ladislav Fuks
Deník přidal(a): IvanaKl
Přidáno na: Studijni-svet.cz
Nakladatelství: Odeon
Rok prvního vydání: 1967
Zařazení díla do literárního kontextu: Dílo spalovač mrtvol bylo vydáno v 2. pol. 20. st., v období, kdy byl uvolněnější režim a tím byla uvolněnější i kontrola nad oficiálně vydávanými díly. Ladislav Fuks patří mezi autory české poválečné prózy 50. a 60. let. Je autorem především psychologické prózy. Na jeho tvorbu mělo vliv těžké dospívání (despotický otec, jeho židovští spolužáci odváděny do koncentračních táborů – úzkost, uvědomil si svou homosexualitu – do koncentračních táborů odváděni i homosexuálové, celý život byl samotář). Častý motiv ve Fuksových dílech je právě 2. světová válka (do jejího období bývá zasazen děj) a holokaust. Jeho díla jsou silně autobiografická (hlavní postavy jsou většinou podivíni, samotáři, toužící po přátelství). Mezi typický projev jeho tvorby patří často neodhalené žerty v díle (Spalovač mrtvol – stále se objevující starší brýlatá žena pijící pivo, muž s tvrdým bílým límcem a motýlkem, růžolící se dívka, hádající se manželé – postavy, o kterých nikdo neví, z jakého důvodu se v téměř všech scénách objevují… příchod tibetského vyslance – snění, halucinace). Fuks byl mistrem převleků (musel maskovat svou homosexualitu) a to se v jeho dílech také odráží (Spalovač mrtvol – Karel převlečený za žebráka sledující Židy). Fuksovými současníky byli např. Kundera a Hrabal
Žánrová charakteristika: literární druh – epika, próza, literární žánr – román (psychologický, s prvky hororu)
Děj, kompozice, místo a doba děje: Dílo je členěno do 15 kapitol. Každá kapitola je oddělena poměrně dlouhým časovým obdobím (např. i tři měsíce). V každé kapitole se odehraje jednotlivá událost (např. návštěva boxu, Zininy narozeniny atd.). Všechny jednotlivé události spojuje motiv: starší brýlatá žena pijící pivo, muž s tvrdým bílým límcem a motýlkem, růžolící dívka, hádající se manželé. Děj je chronologický, psáno er-formou.
Děj se odehrává v Praze (byt, krematorium u Vinohradského hřbitova, box, Casino v Růžové ulici…) v období okupace (od roku 1937, závěrečná scéna se odehrává v květnu 1945).
Pan Kopfrkingl (Karel, ale chce, aby mu žena říkala Roman) s manželkou (Marie, ale manžel jí říká Lakmé, nebo Něžná) stojí v pavilonu dravců před klecí leoparda. Před 17 lety se tu seznámili. Diví se, co v pavilonu dravců dělá had.
Je krásné slunné odpoledne. Pan Kopfrkingl lituje, že rodině nemůže dát víc, žijí z peněz drahocenné matky Něžné, ale mají aspoň jejich krásný byt, plný lásky.
Karel se ptá, jestli Lakmé dala mléko Čarokrásné (kočka).
Mají dceru Zinu (16 let, krásná černovlasá po matce) a syna Milivoje (14 let, také černovlasý, plachý, často se toulá).
Karel myslí, že lidé jsou zlí jen proto, že jim někdo dal málo lásky.
O týden později dopoledne, – restaurace U Hroznýše. Karel má obchodní schůzi s židovským obchodníkem s cukrovinkami Straussem. Řekne mu, že se sejdou v restauraci U Stříbrného Pouzdra (tento název mu přijde poetičtější, ale Lakmé se bojí, že restauraci nenajde… našel). V restauraci jsou celá rodina (Lakmé, německý původ, pije vždy čaj, Karel je abstinent a nekouří). Pan Kopfrkingl chce, aby Strauss během svých obchodů nabízel kremace. Z každého, kdo by souhlasil, by měl provizi. Karel – kremace je dobrá, člověk z prachu vznikl a kremací se urychlí jeho návrat k původnímu stavu (za 75 minut). Pořád čte žlutou knihu o Tibetu – má ji jako Bibli.
Karlovi je Strausse líto, zemřela mu žena i syn.
Po obědě jdou celá rodina do panoptika k Madame Tussaud – představení o moru, který dříve postihl Prahu. Jednotlivé místnosti v panoptiku představují apatyku, ordinaci medika, lázně, všude jsou voskové figuríny a k tomu vyprávění o moru. Na konci prohlídky je oběšenec a muž, který umlátí dívku tyčí, aby nešířila mor. V panoptiku je s nimi starší manželský pár – ona je hloupá, nic nechápe, bojí se, on se rozčiluje, nadává jí, že je blbá, nic nechápe a dělá ostudu. Karel se s rodinou baví o tom, že dřív byl mor, ale dnes jsou jiné nemoci, např. pronásledování a bída. Kdyby dřív byla kremace, mor by se nešířil.
Karel koupil Lakmé obrázky – irské město a portrét – muže na něm pojmenuje jinak, než se skutečně jmenuje. Baví se spolu o sousedech (židovský lékař – má syna, jsou rádi, že se s ním jejich Mili kamarádí a pan Prachař – pije, mlátí ženu, má syna Vojtu, kterého je Karlovi líto, bojí se, aby alkoholismus nezdědil po otci). O sousedech se baví jen v dobrém, nepřísluší jim soudit.
Karel chce stále jejich byt vylepšovat.
Zina řekne o učitelce na klavír, že je babka – Karel jí domlouvá, že takhle o ženách mluvit nemůže, protože jsou citlivé.
U okna mají tabulku s časy po půl hodině – jízdní řád smrti, rozpis kremací.
Přijdou k nim přátelé Wili (Wiliam) s ženou. Řeší válku. Roman nemá válku rád, válčil v první světové a má názor, že ji odnášejí jen nevinní. Wili Hitlerovi fandí – bojuje za svobodnou a spravedlivou Evropu. Je členem SdP. Lakmé říká, že u nich se mluví jen česky, mají jen kapku německé krve, je nesvá. Wili se urazí a odejdou. Karel s ním nesouhlasí, ale obdivuje ho.
Karel jde do práce (krematoria – říká mu „chrám smrti“). Vrátný pan Vrána – má něco s játry. Spolupracující – Beran a Zajíc. Zaučuje pana Dvořáka – je velmi nervózní, pořád kouří. Mají mikrofon – přes něj Karel poslouchá obřady. Knoflík na otevírání železné opony. Tabulka s jízdním řádem smrti (jako u něj doma). Za krematoriem je Vinohradský hřbitov – tam se chodí procházet. Žároviště – tělo se pálí horkým vzduchem, nesmí projít plamenem (je na to zákon – zákony jsou proto, aby lidem pomáhaly), při teplotě 1000°C (teplota se musí hlídat). Rakve jezdí do žároviště po kolejích. Karel připravuje pozůstalé v rakvích na vystavění pro pozůstalé. V jedné rakvi je mladá žena, Karlovi se moc líbí, vypadá, jakoby spala. Karel by chtěl, aby zmizelo utrpení.
Soused lékař pohlavních a kožních chorob. Karel je u něj a nechává si dělat testy, dělá to tajně pravidelně. Říká, že se bojí, když pracuje s mrtvolami. Nikdy by si neodpustil, kdyby nakazil Lakmé. Je rád, že se Mili kamarádí s doktorovým synem. Mili rozděluje auta na barevná – normální, zelená – vojenská, bílá – sanitní (andělská). Řeší s lékařem válku. Lékař se války nebojí, násilí nemůže trvat věčně. Lékař má na zdi obraz – muž unášející ženu z ložnice. Karlovi se moc líbí. Doktor se ptá na Lakmé – zdá se mu smutná, ale Karel o ničem neví.
Začíná mobilizace. Karlův spolupracující pan Fenek je závislí na morfiu. Dá Karlovi vitrínku s mouchami a chce za ni morfium – Karel mu ho má dát později, až se nějaký profesor chemie vrátí do Prahy. Doma s Lakmé řeší mobilizaci. Karel říká, že za svobodu mohou bojovat jen silní a stoprocentní lidé. Pan Fenek by určitě bojovat nemohl.
Uklízečka paní Lišková odešla z práce a zmizela, protože se bála války. Karel s Beranem a Zajícem řeší, že v Mnichově se sešla konference. Karel nevěří, že je Němci zaberou, vždyť jsou sami chudáci. Řeší s panem Dvořákem otázku života – říká, že život je cesta ke smrti. Smyslem není ani rodina, ale smrt. Věří v reinkarnaci. Aby nebyla smrt, nesmělo by být utrpení, smrt vysvobozuje, je neštěstím jen když je předčasná.
Jde si nechat svázat zákon o spalování. Koupí Zině k narozeninám krásné černé šaty a Lakmé bílé límečky.
Sudety jsou zabrány.
Oslava Zininých narozenin. Jsou u nich dvě spolužačky a Zinin přítel pan Míla (má fotoaparát, velká sláva).
Lakmé předá Karlovi pozvání od Wiliho na box. Zve i Miliho. Karlovi se zdá box hrubý, bojí se, aby na Miliho neměl špatný vliv. Karel nesouhlasí s rozvody. Čte v novinách černou kroniku, samé špatné zprávy. Smrt je jediná jistota. Baví se s ostatními o tom, zda někdo může před kremací obživnout. Pak se všichni fotografují, to je velká událost.
Karel říká, že nejistota je zdrojem strachu. Podle něj je balzamování proti přírodě. Citliví lidé mají rádi hudbu – všech, kteří mají příjmení stejné, jako nějaký skladatel se ptá, zda nejsou s oním skladatelem příbuzní.
Box – Karel říká, že je hrubý, ale Wili říká, že ne, je jen tvrdý.
Karel všude, kde je (panoptikum, box, venku, později z rozhledny) potkává malého silného muže s bílým límcem a motýlkem, starší ženu s brýlemi, která pije pivo a mladou růžolící dívku. Vidí ženu, která mu připomíná nějakou prostitutku. Je tam zase ten pár, který byl v panoptiku, a zase se úplně stejně hádají. Wili pořád mluví o válce, vše, co řekne česky, zopakuje potichu německy. Přinese Milimu přihlášku do boxerského klubu. Wili má radost, že Němci obsadili Sudety, Němci bojují za lepší osud Evropy, jsou stateční. Karel mele jen o kremaci. Když Wili řekne, že Němci bojují o prostor, odpoví, že jediný prostor, který má cenu, je prostor v rakvi. Rozejdou se celkem ve špatném.
Vánoce – Karel má radost, že se hodně spaluje. Mili a Zina přinesou kapry. Kapry zabíjí paní Anežka (služebná od lékaře) a děti to nesmí vidět. Na Štědrý den přijde Wili na návštěvu. Vyzdvihuje Němce, dělají vše pro dobro. Říká Karlovi, že je jedním z nich, má kapku německé krve, je vyvolený a společně nastolí nový řád. Poví Karlovi, že půjde do německého Casina v Růžové ulici – smějí tam jen vysoce postavení Němci, členové SdP atd. Když odchází, řekne Karlovi, aby myslel na budoucnost a lepší zítřky.
U večeře Karel myslí na všechny známe, sousedy, mrtvé, maminku Lakmé, která už nežije… Hrají koledy… Poví Lakmé, že je čistá germánská duše – začíná s Wilim ve všem souhlasit.
Čtvrt roku po Vánocích – Karlovi přijde balíček od Wiliho . Jde do koupelny a nikdo tam nesmí. Přemýšlí, proč Hitler pronásleduje Židy – Wili mu vysvětlil, že je to kvůli tomu, že jsou proti Hitlerovi a jako celek jsou nebezpeční, i když jako jednotlivci působí mile.
Přišel mu převlek žebráka (oblečení, brýle, vousy, falešný nos…). Pře týdnem mu Wili prozradil plán. Má jít před Casino v Růžové ulici, tam mu poví, zda je k nepoznání a poté půjde k radnici – tam mají Židé nějakou slavnost. Prohlédne si tabulku u brány, bude poslouchat, a poté mu poví, co slyšel. Má to být jeho zkouška statečnosti, má se stát členek SdP a pomůže Židům.
Když vyjde z koupelny, Zina ho upozorní, že si zapomněl sundat snubní prsten. Dá ho Lakmé (teď už jsou spolu 19 let). Lakmé je celá nesvá a nervózní.
Karel jde k Casinu – Wili je nadšený. Jde k radnici – na tabuli u brány je napsáno, že jde o oslavu narození a smrti Mojžíše. Židé mu dávají peníze, mezi nimi je i jeho agent Strauss a lékař se synem… Když odchází, vzpomene si, že měl poslouchat, ale vlastně nic neslyšel. Bude si muset něco vymyslet.
15. 3. 1939 – vyhlášen Protektorát
duben – Karel je pozván do Casina v Růžové ulici – je uchvácen, luxus, krásné ženy…
Wili říká, že až se vůdce probojuje, zmizí bída a utrpení, ale ještě mu v tom stále brání mnoho nepřátel. Chtějí, aby Karel donášel na své spolupracovníky – poví jim, že téměř všichni jsou tam nepřátelé Říše, hlavně ředitel. Donáší na své židovské agenty (už má 2), prý jsou dobří lidé, ale vše dělají pro zisk. Donáší i na lékaře a jeho rodinu. Wili říká, že Židé jsou nasáklý národ, mají sklerózu a k jejich dřívějšímu pronásledování byl důvod.
Wili Karlovi prozradí, že Lakmé je Židovka, má židovské předky (proto je stále smutná a nervózní, bojí se). Má to neblahý vliv na děti. Karel prohlásí, že se dá rozvést (dříve byl zásadně proti rozvodům).
Je slunné odpoledne, stromy už jsou zelené. Celá rodina jdou na rozhlednu a dívají se na celou Prahu (vyjeli tam výtahem). Zase je tam žena s mužem, kteří se pořád hádají (ona říká, že vidí Alpy a Jeruzalém, bojí se jít dolů, on jí nadává, že je blbá). Jdou dolu po schodech, výtah se rozbil.
Pan Fenek – chce své morfium. Karel mu řekne, ať neotravuje, nebo ho nechá zavřít do blázince. Slabí a méněcenní jedinci jsou přítěží v boji za lepší zítřek.
Doma – Mili u sebe má fotku jednoho mladého boxera (řeznický učeň) – začal navštěvovat boxerský klub. Karel začíná mít radost, ale pak mu Mili poví, že boxer trénuje, kvůli tomu, že k nim vtrhli Němci a je třeba se bránit. Karel to bude muset Milimu vysvětlit. Mili má přejít na německé gymnázium.
Gestapo zatkne Zajíce a Berana. Karel má být novým ředitelem. Děti jsou u tetičky ze Slatiňan a tak Karel Lakmé navrhne, že si udělají hostinu a pak se vykoupou.
V koupelně mají ventilátor (pod ním je motýl). Karel tam připraví provaz se smyčkou – Lakmé poví, že se ventilátor rozbil. Jdou do koupelny, Karel řekne, ať otevře ventilátor, že je mu horko. Lakmé vyleze na židli, Karel jí hodí smyčku na krk, řekne: „co abych tě, drahá, oběsil?“ a skopne židli. Na kriminálce to nahlásí jako sebevraždu (byla Židovka a bála se). Sám si myslí, že ji vlastně zachránil před utrpením. Lakmé je zpopelněna.
Stane se ředitelem, propustí vrátného Vránu. Fenek se ho bojí, když ho vidí, pláče.
Karel se teď musí víc věnovat dětem, přejdou do německé školy. Mili mu dělá starosti, není po něm, je čtvrteční Žid – nevzali by ho na německou školu.
Je sobota dopoledne – jde Milimu ukázat krematorium – dnes se nespaluje. Vše mu tam ukazuje, Mili se hodně bojí (bojí se vždycky všeho). Ukazuje mu mrtvolu esesáka a říká mu: „co aby sis lehl k němu?“ a utluče ho kovovou tyčí. Strčí ho do rakve k esesákovi a zatluče ji. Po čtyřech dnech na kriminálce nahlásí zmizení syna.
Karel je pozván k tajemníkovi říšského protektora. Poví mu o plánovaném experimentu k očistě lidu (koncentrační tábory). Karel by byl šéfem „plynových žárovišť“ – to by byla pocta. Dostal by Mercedes.
Karel žije nový život, spousta milenek…Ale nepil a nekouřil, to je hlavní.
Čte knihu o Tibetu a přemýšlí o Zině. (Zazvoní zvonek – vejde tibetský vyslanec, poví mu, že zemřel Dalajláma a Karel je jeho inkarnací … To se mu zdá).
Později mluví se Zinou – přišla o kamarádky a s panem Mílou se asi také rozejdou. Karel Zině poví, že Češi budou likvidování – poněmčováni.
Je povýšen (experiment), odchází z krematoria. V sobotu ho ještě chce ukázat Zině.
(Zase přijde tibetský vyslanec, říká mu, že je Buddha. Karel mu poví, ať počká, že ještě musí spasit jednu duši… sen). V jídelně jsou tři muži v bílém (myslí, že jsou to andělé). Vedou ho z bytu do sanitky.
Květen 1945 – po válce. Ze sanitního vozu pozoruje vracející se Židy – vyhublí. Jsou mezi nimi i jeho známí – jeho agenti, lékař atd. Karel si myslí, že je spasil, už nikdy nebudou pronásledováni … Z komína krematoria uniká žlutý dým – spalují morfinistu…
Hlavní postavy:
Pan Kopfrkingl – Karel, ale vyžaduje, aby mu manželka říkala Roman. Oddaný zaměstnanec krematoria (o kremaci mluvil neustále, např. i na Zininých narozeninách, na Štědrý den atd.). Zásadní abstinent a nekuřák (to neustále připomíná). Miluje hudbu a umění. Podivín, velký romantik (své ženě říká Lakmé, Něžná, Nadoblačná, kočce Čarokrásná… sklon k metaforám). Nejprve milující otec, starostlivý, snaží se rodinu co nejlépe zabezpečit, stále vylepšuje jejich byt. Přál by si, aby ze světa zmizelo utrpení, bída a násilí. Velmi tolerantní k ostatním… Později se stane fanatickým nacistou, rasistou udavačem a vrahem své manželky a syna.
Lakmé – vlastním jménem Marie. Hodná, milující, tichá, bojácná Židovka
Zina – dcera, 16 let, černovlasá po matce, hezká, nadaná, hraje na klavír
Milivoj – říkají mu Mili, 14 let, tichý, bojácný, často se toulá
Wili – přítel pana Kopfrkingla, čistokrevný Němec, člen SdP, později NSDAP (nacistická politická strana), fanatický nacista, manipulativní, povýšený, arogantní
Ostatní postavy: židovští obchodníci (hlavně Strauss a ještě jeden další), spolupracovníci (vrátný pan Vrána, morfinista pan Fenek, Zajíc, Beran, Dvořák, uklízečka paní Lišková…), Wiliho žena Erna, sousedé a jejich děti (židovský lékař Bettelheim, syn Jan, pan Prachař – alkoholik, sny Vojta)…
Stále se objevující starší brýlatá žena pijící pivo, muž s tvrdým bílým límcem a motýlkem, růžolící dívka, hádající se manželé.
Umělecké prostředky:
Jazyk je výhradně spisovný a to i v řeči postav. Působí trochu uměle a tím děsivě, místy až groteskní a morbidní. Depresivní ladění. Časté používání symbolů a metafor (Nebeská, Čarokrásná, blažená, něžná – vznešená přídavná jména, která používá pan Kopfrkingl). Časté oslovování zdrobnělinami (např. Zinuško). Někdy se objevují německá slova (Wili často mluví německy). Téměř žádný popis prostředí (jen např. bylo slunné odpoledne a stromy se zelenaly). Hodně časté monology pana Kopfrkingla (převažují v celém díle). Děj je zpočátku pozvolný, klidný, až na posledních 20ti stránkách dojde k prudkému vyvrcholení děje. Děsivá atmosféra je vykreslena prostředím krematoria, popisem mrtvol, motiv smrti, pohřbu a kremace. Stále se opakující motivy (viz opakující se lidé, nebo černé šaty s bílými límečky, nebo reklama na závěsy atd.). Pan Kopfrkingl často opakuje fráze (např. chudák Vojtík pana Prachaře, aby tak po něm ten alkoholismus zdědil). Prolínání skutečného s iluzemi a halucinacemi (tibetský vyslanec). Hranice mezi snem s skutečností je často záměrně rozostřována.
Autorův záměr:
Autor ve svém díle zobrazil dopad nacistické ideologie na původně slušného a hodného jedince. Zobrazil rozpad osobnosti vlivem nacismu. V díle je možné sledovat myšlenkové pochody jedince, který je nejprve vlídný a postupně se změní ve vraždícího psychopata. Na konci knihy je zřejmé, že i po letech v léčbě si Pan Kopfrkingl myslí, že vlastně pomáhal a prospěl společnosti. Dále zobrazena určitá pasivita okolí a nevšímavost ke změnám Pana Kopfrkingla. Postava Miliho je víceméně autobiografií autora (také je plachý, bojácný a jeho časté toulky jsou projevem zoufalství z nepochopení blízkými). Dalším autorovým záměrem je zobrazení toho, že činy jsou důležitější než slova, pan Kopfrkingl často mluví o tom, že by chtěl, aby ze světa zmizelo utrpení, ale nakonec se z něj stane vraždící psychopat. I poté co zabije svou ženu a syna a má se stát šéfem spalování Židů stále vyzdvihuje to, že je abstinent a nekuřák a myslí si, že je hrozné, že jeho soused příliš pije.
Vliv díla:
Dílo nebylo po svém vydání v 60. letech přijímáno vyloženě kladně, otázka holokaustu a děsivá atmosféra knihy byla pro většinu lidí nepříjemná. Dnes je dílo velmi uznáváno. V roce 1968 bylo zfilmováno v hlavní roli s Rudolfem Hrušínským.
