Kniha: Staré pověsti české
Autor: Alois Jirásek
Deník přidal(a): Dominik
Alois Jirásek se narodil 23. srpna 1851 v Hronově u Náchodu. Pocházel ze selského rodu, jeho otec byl původně tkalcem a pak pekařem. Dětství strávil ve Velké Vsi u Broumova. V letech 1863–1867 studoval na německém gymnáziu v Broumově, potom na českém gymnáziu v Hradci Králové. Po maturitě studoval na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Alois Jirásek pracoval jako učitel dějepisu na gymnáziu, potom na reálce v Litomyšli a poté v Praze. Spřátelil se s mnoha vynikajícími osobnostmi českého národa – například s M. Alšem, J. V. Sládkem, K. V. Raisem, J. S. Macharem, Z. Nejedlým. Pracoval jako redaktor časopisu Zvon. Byl zastáncem samostatnosti českého a slovenského národa a jako jeden z prvních podepsal Manifest českých spisovatelů.
V květnu 1917 podepsal Manifest českých spisovatelů (jako jeden z prvních!) – Tohle prohlášení podporuje politické úsilí o státní samostatnost českého národa.
Ve stejné době jako Alois žili také:
Druh: epika
Literární žánr: historická povídka, pověsti
Literární směr: kritický realismus
Dílo je psané v er-formě
Staré pověsti české vznikaly postupně od roku 1894, kdy vydal Alois první „vydání“ které se hodně oblíbilo, bylo založeno z mnoha jiných zdrojů, a hlavně na lidové slovesnosti (staré nářečí) a historii, psané bylo prózou se znaky realismu (založené na pravdivých událostech) Jirásek zde používá rozvité přechodníky, archaismy (zastaralé pojmenování), mnohdy zajímavý slovosled. Hlavními znaky Starých pověstí českých, kterých si člověk všimne už od prvního pohledu jsou ty, že jsou psané staročeštinou a prózou. A výrazné er-formy. 3 části – 1. Staré pověstí české 2. Pověsti doby křesťanské 3. Ze starobylých proroctví.
Pro dnešek jsem si vybral dílo „O Čechovi“ úryvek: Vojvoda Čech a Lech (bratři) se rozhodli odejít ze své domoviny (Země Charvátů), kvůli neustálým sporům a bojům mezi kmeny. Své štěstí šli hledat na západ, spolu se svými rody. Přešli řeku Labe, zničili nějaký chudý kmen, přešli řeku Vltavu a usadili se pod Řípem, aby si chvilku odpočinuli. Ráno vstal Čech dříve, prošel se po okolí a zjistil, že zde by se mohli usadit. Lidé tuto zemi pojmenovali po něm. Všemu se zde dařilo – úrodné půdy dávaly dostatek jídla, rostl počet dobytka atd. Lidé se pouze obávali různých nadpřirozených bytostí jako byly jezinky, jedubáby, klekánice, polednice, víly a sudičky. Časem přicházelo stále více a více lidí a země se rozrůstala do všech stran. Vojvoda Lech se rozhodl jít více na východ a slíbil, že 3. den od svého odchodu dá znamení, kde se usadil. Protože šlo o znamení kouřové, bylo město a hrad pojmenováno Kouřim. V 66 letech Čech zemřel. Vystrojili mu obrovský pohřeb, upálili ho na hranici, kosti a popel pohřbili do hrobu. Lidé se k jeho hrobu chodili modlit jméno uchovávali z generace na generaci.
Hlavními postavami tohoto příběhu jsou Čech a Lech (bratří)
