Kniha: Jméno růže

Autor: Umberto Eco

Deník přidal(a): nanynaaa

Bibliografické údaje:

• Vydalo nakladatelství Odeon v Praze roku 1988, z italského originálu II nome della rosa přeložil, poznámkou překladatele a vysvětlivkami opatřil Zdeněk Frýbort

Směr/období:

• Postmodernismus (směr od začátku 60. let 20. století, mnohovrstevnatost, míšení vyšších a nižších žánrů, detabuizace, dvouúrovňovost vnímání – více interpretací, častý sklon k mystifikaci, důležitost symbolů, intertext (dílo navazuje na jiné texty), metatext (tématizace procesu psaní, transtext (vložení jiného textu do díla), další autoři: W. Styron (Sophiina volba), V. Nabokov (Lolita)

Hlavní postavy

• Adso z Melku – hrdina vyprávějící příběh (autor rukopisu), mladý a naivní mnich, doprovází svého učitele
• Vilém z Baskervillu – jeho učitel, františkánský mnich, vzdělaný až geniální, racionálně uvažující, snaží se vyřešit sérii vražd v klášteře,
• Jorge z Burgasu – slepý stařec, bývalý knihovník, jenž je úhlavním nepřítelem Viléma a Adsa, chytrý a lstivý, záporná postava
• Bernardo Gui – inkvizitor, starý známý Viléma

Děj

Příběh je vyprávěn formou rukopisu sepsaného mnichem Adsem z Melku, který retrospektivně popisuje události z dob svého mládí, kdy doprovázel svého učitele Viléma z Baskervillu na cestách.

Ti jednoho dne přijíždí do dominikánského kláštera, aby se zúčastnili disputace mezi papežskou legací a zástupci františkánského řádu s podporou císaře o chudobě církve.

Během jejich pobytu v klášteře dochází k sedmi záhadným vraždám, kdy je každý den nalezen jeden z mladých mnichů. Adso a Vilém se rozhodnou po vrahu pátrat. Jejich úvahy je dovedou až do klášterní knihovny, která má podobu labyrintu. Právě v ní se ukrývá indicie k vyřešení celého případu – vzácný rukopis, druhý díl Aristotelovy Poetiky, který pojednává o smíchu.

I přes vraždy dochází k setkání papežské legace s františkány. Roztržka v oblasti filosofických a teologických otázek vyústí v proces s bývalými členy sekty. Inkvizitor Bernard Gui odsuzuje vesnickou dívku a dva mnichy k smrti upálením.

V závěru se ukazuje, že za vraždami stojí bývalý knihovník Jorge, který očekává příchod Antikrista.  Snažil se Aristotelovu Poetiku uchránit, takže napustil stránky jedem. Později v knihovně vypukne požár, jenž se rozšíří po celém klášteře. Pro Viléma se však jedná o šťastný konec, jelikož se mu povedlo rozluštit všechny vraždy a zároveň uchránil svůj život během požáru.

Adso a Vilém se nakonec rozchází, Adso zamířil do Mellku a Vilém do Anglie, kde údajně zemřel na mor.

The post Jméno růže – čtenářský deník first appeared on CtenarskyDeniky.cz.

Kniha: Jméno růže

Autor: Umberto Eco

Deník přidal(a): Miiwako

Na začátku knihy je Prolog, ve kterém čtenář najde potřebné informace, které se vztahují ke vzniku samotného díla. Jedná se v něm o nalezení rukopisu, který údajně sepsal mnich Adso z Melku, dále se uvádí kdo jej přeložil. Prolog, který zde Eco uvádí je ale pouhým diskutabilním „odstavcem“. Nejedná se popravdě o pravou autobiografickou informaci, nýbrž o možnou fikci, kterou Eco napsal na základě samovolného přimění čtenáře do autenticity románu. Ostatně záleží na každém čtenáři záleží, jak si Prolog vysvětlí. Jak je již uvedeno výše, vedou se o původním znění románu spory a můžeme se skutečnou pravdu dovědět pouze od Eca. Celý příběh se odehrává v Benediktýnském klášteře, v severní Itálii, okolo roku 1327, kam je pozván františkánský mnich Vilém z Baskervillu se svým mladým žákem (novicem) Adsem z Melku. Sám Adso je vypravěčem a všechny události, které je po celou dobu doprovází, si zapisuje a vypráví tak svůj příběh formou vzpomínek, k nimž se vrací již jako starý muž. Mnich se svým žákem jsou pozváni do opatství kvůli besedě, ve které se bude diskutovat o chudobě Ježíše Krista, a která se uskuteční mezi františkány a příznivci papeže. Ihned po jejich příchodu do opactví se Vilém dozvídá o náhlé vraždě jednoho z mnichů, jednoho z nejlepších iluminátorů Adélka z Otranta, jehož tělo bylo nalezeno pod srázem jedné z věží kláštera. Vilém je tedy požádán opatem, aby věc řádně vyšetřil, protože věří, že on je jediný, který přijde věci na kloub a pokud možno do té doby, než se má stát schůze s papežskou delegací. Vilém nabídku neodmítá, ba naopak a spolu s Adsem si jdou prohlédnout místo činu. Co se zdálo zpočátku pouhou sebevraždám, se v okamžiku obrátí v úmyslnou vraždu. Vilém se proto dál rozhodne hledat pravdu v knihovně, která se nachází v klášteře. Bohužel mu je na tato místa přístup odepřen knihovníkem Berengarem a Vilém pátrání v knihovně vzdá. Vydá se za svým přítelem, Ubertinem, se kterým se dlouho rozpravuje o situaci v klášteře. Ubertinus vede také rozhovor s mladým Adsem. Druhý den je znovu nalezený další mrtvý. Překladatel řečtiny Venantius ze Salvemelku je nalezený v kádi s krví poražených vepřů. V mniších to popudí myšlenky možné Apokalypsy, ale Vilém všechna tvrzení, která se k němu dostávají vyvrací a díky nelezeným stopám zjišťuje a potvrzuje tak svou domněnku vraždy. Vydává se opět s Adsem do skriptoria, kde vede s Jorgem dlouhý rozhovor o smíchu a druhé knize Aristotelově Poetiky, která pravděpodobně nebyla nikdy nalezena a nikdy se nepodařilo dokázat, že ji doopravdy Aristoteles napsal. Ten samý den večer se vydává Vilém s Adsem do knihovny, do které měli zakázaný přístup. Jeden z mnichů jim poradí tajný vchod. Když se Vilém se svým žákem ocitne v knihovně, čeká ej náhlý šok. Nejen, že knihovna je ohromně prostorná a převeliká, ale zároveň je labyrintem, ve kterém je snadné se ztratit. V následujících pasážích, které jsou v knize, následuje detailní popis knihovny. Při návštěvě knihovny jsou vyrušeni Berengarem, který jim ukradne knihu, kterou ještě předtím studovali i s Vilémovými zvětšovacími brýlemi (sklíčky). Vilémovi se podaří přesto objevit pergamen s tajným vzkazem. Když ve spěchu odchází z knihovny, Areo se ztratí, ale pak najde cestu, která vede z knihovny do kuchyně. Zde s poprvé setkává s mladou vesnickou dívkou, která ho svede a následně i se svou první milostnou zkušeností. Třetí den se objeví 3. mrtvý. Je to právě pomocný knihovník Berengar, který je minulou noc vyrušil a vzal jim knihu i se sklíčky. Pči vyšetření Vilém zjistí, že má mrtvý zčernalou špičku jazyka a černý prst. Mezitím do kláštera přijíždějí ti, kteří se mají účastnit diskuse. Spolu s nimi má přijet i Vilémův známý Bernardo Gui. Vilém se s Adsem znovu večer tajně vydávají do knihovny a ztratí se. Díky Adsovi ale naleznou cestu z knihovny ven načež naleznou místnost se zrcadlem. Dalšího dne je do diskuse je vpleten i proces, který vypukne kvůli Bernardovi. Inkvizitor totiž objeví Salvatora, postiženého znetvořeného muže, provádějícího v tu chvíli černou magii. Náhodou je poblíž spatřena i dívka, se kterou měl svůj první milostný poměr Adso a dívka je ihned označena za čarodějnici. Jakmile se uskuteční diskuse, která se promění v ostrou hádku obou stran. Mezitím jeden z mnichů objeví záhadnou knihu a než o ní stačí Vilémovi říct, je zabit. Příští den na ranní mši ale umírá další mnich, knihovník Malachiáš. Jeho poslední slova jsou „Mělo to sílu škorpiónů“. Jelikož Vilém úplně náhodou rozluští tajný vzkaz, vydává se s Adsonem naposledy do knihovny, do tajné místnosti Finis Africe se zrcadlem. Za zrcadlem, které první noc tolik Adsona vylekalo, objeví Jorga, starého a dávného knihovníka, jak čte druhý díl Aristotelovy Poetiky, která neměla existovat, a o které vedl dříve Vilém s Jorgem hádku. Potom Vilém vysvětluje Jorgemu, jak došlo k vraždám a sděluje mu své domněnky, které vysvětluje takto: Adelmo spáchal sebevraždu, protože neunesl tak těžký hřích. Jeho tělo se ale po svahu skutálelo pod okno, které se nikdy neotvírá, a tak to všichni považovali za vraždu. Venantius se otrávil jedem, který byl na stránkách knihy, a když se mu začalo dělat nevolno, šel si do kuchyně pro vodu, kde následně zemřel. Našel ho Berengar, který ho odtáhl do kádě s krví, aby nemusel vysvětlovat, co dělal v tu dobu v kuchyni. I Berengar knihu si přečetl. Když on dostal bolesti, vzal si na Severinovu radu citrusové lístky a šel do lázní a tam zemřel. Kniha zůstala ležet v Severinově laboratoři, odkud ji vzal Bengt. Malachiáš to samozřejmě věděl a tak Bengta výměnou za knihu jmenoval pomocníkem knihovníka. I on nahlédl do smrtících stránek a slova o škorpiónech mu do úst vložil Jorge, který si pro knihu přišel. Po těchto odhalení se Jorge naoko poddává (a přiznává se, že dole pod knihovnou je uvěznění opat a že brzy zemře) a dává Vilémovi onu proklatou knihu s tím, že si ji zaslouží a ať si ji vezme. Jelikož je ale slepý, nemůže vidět, že Vilém si natáhne rukavice, které zabrání tomu, aby se Vilém otrávil jedem na stranách knihy. Jorge Viléma nabádá, aby knihu četl. Vilém se ale nenápadně zmíní, že ví o jedu na listech knihy a že má rukavice. Jorge se tedy pokusí utéct a zablokovat zrcadlo. Naštěstí se mu to nepovede a v místnosti narazí na Viléma a nedopatřením oba převrhnou hořící lampičku a zapálí tak celou knihovnu. Adso se vydává svému učiteli na pomoc, ale Vilém se pokouší zachránit některé knihy. Vypadá to, že už se z hořící knihovny nezachrání a neuteče plamenům, nakonec však s několika knihami vítězně najde cestu ven. Kvůli zemřelým mnichům, kteří měli hlavní slovo v opatství, se zbylým mnichům nepodaří sjednotit síly a klášter i celé okolí shoří. Po několika letech se pak Areo z Melku vrací a s údivem pozoruje, jak z kdysi pěkného opatství zbyly pouhé shořelé rozvaliny. I tak ho to neodradí a zkouší posbírat útržky listin a pergamenů, které se zachovaly. Pak se v následujících letech snaží jednotlivé části přiřazovat k dílům.

The post Jméno růže – děj knihy first appeared on CtenarskyDeniky.cz.