Kniha: Candide
Autor: Voltaire
Deník přidal(a): Lily33
Přidáno na: Studijni-svet.cz
Zuzana Rybczuková
Voltaire mě jako neopominutelná osobnost osvícenského hnutí zaujal několik let zpátky, a to při hodině dějepisu, kdy jsme si četli jako úkazku jeho dopisy adresované tehdejší ruské carevně Kateřině Veliké. Natolik mě z dnešního pohledu směšná představa, že si ruský panovník nechá radit od „Západu“, udivila, že jsem se o jeho dílo začala zajímat více do hloubky.
Jelikož mám možnost během studia na gymnáziu navštěvovat hodiny francouzských reálií, kde se období Velké franouzské revoluce považuje za klíčovou látku, tak soudím, že podrobné studium jedné z osvícenských „biblí“ mi pomůže i v tomto ohledu, protože právě myšlenky z podobných děl otřásly základy francouzské monarchie a měly pro ni fatální důsledky.
Autor
Málokdo ví, že Voltairovo pravé jméno zní Francois-Marie Arouet. Tento pozoruhodný franzouz nebyl jen spisovatelem, ale i dramatikem, filozofem, historikem a jednou z největších osobností osvícenství ve Francii.
Původ ze zámožné rodiny mu zaručoval pohyb ve vyšší společností a mimo jiné i studium práv. Jeho však vždy více lákala literatura, a tak i během studentských let začal uplatňovat své nadání.
Ani jeho kořeny v bohaté rodině nezabránily jeho několikerému věznění a pobytu v exilu, jehož příčinou byly jak jinak kontroverzní názory. Ale i tak se mu během života dostalo mnoho poct a uznání.
Vedle uplatňování spisovatelského ducha zastával funkci královského historiografa a oblíbil si ho jak pruský král Fridrich II., tak ruská carevna Kateřina II., s kterou vedl dokonce i korespondenci.
Pro svůj výrazný vliv na veřejné mínění, rozsáhlé dílo a nové duchovní postupy se pod pseudonymem tohoto autora někdy uvádí 18.století-tedy soletí Voltairovo.
Mezi jeho dílo patří například „Filosofické listy“, povídky „Memnon“ či „Candide neboli Optimismus“ nebo sbírky poezie „Henriady“ a „IV. Panna“.
Děj
Kapitola 1-6
Na začátek nesmím opomenout, že Voltaire se do vyprávění příběhu vrhá opravdu po hlavě a jde přímo k podstatě na rozdíl od například od Victora Huga, který se v díle Chrám Matky Boží v Paříži velmi podrobně zabývá popisem katedrály a okolností, než přistoupí k meritu věci.
Pro čtenáře s velkou fantazií je Voltairův přístup výhodou, jelikož nám autor dává poměrně velký prostor pro vlastní vykreslení hrdiny. On sám totiž popisu Candideho věnuje jen první odstavec.
Slovy autora Candide představuje prostého, naivního a zaslepeného mladíka, jemuž je snadné vštěpit vlastní názor či pohled na věc, jelikož sám světa dosud nepoznal.
Během první kapitoly se seznamujeme s panem baronem a baronkou, u nichž je Candide vychováván Doktorem Panglosem.
A právě Panglosovými dogmaty se tento malý prosťáček řídí. Podle jeho učitele je dokázáno, že nic na světě nemůže být uspořádáno jinak než tak, jak uspořádáno je1. Jinými slovy všechno zlé je k něčemu dobré a nic není bez příčiny.
Vyhozen panem baronem ze zámku a hluboce zamilován do slečny Kunigundy (Baronovi dcery) vyráží zmatený Candide se zmíněnou optimistickou optikou do světa.
V druhé kapitole se poprvé setkává s někým cizím, a tak stejně jako malé důvěřivé dítě hltá každé slovo dvou mužů v modrých oblecích, s jimiž se dal v krčmě do řeči. Nevědom si toho, že oni chlapíci jsou ve skutečnosti verbíři, pojedl s nimi a popil. Než však stačil vylíčit svoje trápení nad nešťastnou láskou, nohy mu obepínaly okovy a o pár vět později Voltaire Candideho umístil do prostředí bulharské armády. Ubohý Candide bitý několikrát denně zatoužil po procházce, avšak netušil, že jeho výlet z výcviku bude brán jako útěk.
Tato situace přesně doutváří obraz o hrdinově naivitě a přehnaném optimismu, který hraničí s bláznostvím. Naštěstí však bulharský král pochopí jeho nevyzrálost a Candide je zbaven trestu smrti.
Dějová „smršť“ pokračuje válkou mezi Abary a Bulhary. V této pasáži si Voltaire překvapivě vyhrál na precizním popisů hrůz, které si oba tábory pachály mezi sebou. Vyhřeznuté mozky a rozpáraná břicha dostaly od autora prostor celou jednu stranu a to zřejmě proto, že Candide něco takového viděl poprvé a zaskočen pohledem na umírající, rychle vzal nohy na ramena. V tomto okamžiku poprvé pochybuje o Panglosově ideologii. Cožpak taková muka a ztracené životy znamenají „to nejlepší uspořádání na světě“?
Jeho kroky ho tentokrát zavedly do Holandska, kde se setkává s řečníkem. Přese všechny prosby o almužnu ho řečňovatel odmítá, jelikož Candide nezastává názor, že papež je Antikrist. Objevují se tu tedy motivy pochybnosti o funkci náboženství a otázka jeho pomíjivosti, kterou osvícenci kritizují a vyhrazují se proti ní.
Otevřenou náruč ovšem nachází u antibabtisty Jakuba, u kterého nalezne poté domov i Doktor Panglos, který byl Bulhary vyhnán ze zámku. Ikdyž Panglosa trápí nemoc a sužuje ho láska, pořád si stojí na svém, že tento stav je ten nejlepší a v neštěstí jednotlivců vidí štěstí celku.
Laskavý Jakub vezme jako své společníky oba nešťastníky s sebou na obchodní cestu do Lisabonu, avšak sám při plavbě umírá. Panglos ovšem opět odůvodňuje smrt anabaptisty jako příčinu k něčemu dobrému, a tak Candide příliš nesmutní.
Během pobytu v Lisabonu v šesté kapitole Voltaire poukazuje na jiné uchopení křesťanství. Tentokrát náboženství chápe jako nástroj jak manipulovat s lidmi a jak nastolit pořádek. Přesně tímto způsobem uvažovali místní mudrci, kteří pro uklidnění davu po zemětřesení, čtyři chlapíky zabili a Candideho nechali zmlátit. Naneštěstí mezi mrtvými byl i mudrc Panglos.
Kapitola 7-13
V této části knihy vstupuje do děje mnoho nových i staronových postav, čímž logicky dochází k oživení celé zápletky a čtivost díla rapidně nabírá obrátek. Právě nově příchozí zásadně ovlivní Candidův postoj a nabídnou mu trošku jinou perspektivu co se týče vnímání světa a jeho pořádku. Přichází tak zlom, kdy se Candide mírně odklání od Panglosových manter a sám si začíná „slepovat“ svůj vlastní názor ze „střípků poznání a dosud posbíraných zkušeností“.
Zbitému Candidovi náhle pomáhá stařena. Po Jakubovi je to už druhé podání záchranné ruky, z čehož usuzuji, že Voltaire se přímo „vyžíval“ v motivu náhody a nepravděpododobných situací.
Po několik dní ho stařena beze slova krmí, hojí mu rány a stará se o něj. Zmatený a nicnetušící nebožák se pokouší odhalit záměry podivné ženy, stařenka však na všechny otázky odpovídá tichem.
Až jednoho večera ho zavede do honosného domu, kde se brokátem a veškerými vymoženostmi rozhodně nešetřilo. Po chvíli však údivem málem omdlí. Do salónku přišla žena velkolepé postavy a to jeho milovaná Kunigunda!
Prvně v celé novele sledujeme prvek štěstí, který byl dosud suplován optimismem, který kolem sebe chrlil Panglos. Jelikož ale Voltaire nechal ve svém příběhu moudrého doktora zemřít, bylo třeba notnou dávku následného pesimismu převážit radostí ze znovushledání zamilovaného páru.
Otázka střídala otázku. Smích se měnil v brek a naopak. Měli si toho tolik co vyprávět. Kunigundu přece považoval za mrtvou! Přirozeně tedy nekonečný počet Candidových dotazů přerušilo vyprávění Kunigundy.
Nebohá Kunigunda opravdu zůstala s roztrhaným břichem a s ukradenou počestností, potom co její zámek navštívili nelítostní Bulhaři. Nicméně kapitán těchto hrubiánů nechtěl nebohou dívenku nechat zemřít a vzal ji s sebou. Poté co se její krásou a kuchařským uměním nabažil, ji prodal židovi jménem don Issachar, který se s ní po všech různých cestách usadil v Lisabonu v domě, kde právě Kunigunda vypráví Candidemu svůj příběh.
Bohužel oslnila svou spanilostí i místního inkvizitora, jenž se kvůli ní dostal do pře s donem Issacharem. I tedy finální úmluva zněla, že každému bude patřit v určitý den, a tak Kunigunda snášela hned dvojí dvoření, avšak svoji počestnost si ubránila.
Stejně jako Candideho i Kunigundu Voltaire vystavil mnoha nezbezpečím a útrapám, aby ji zbavil dětské optiky a donutil ji ptát se, zdali panglosovské učení není chybným. Pomalu ale jistě ztratila růžové brýle při odchodu z domoviny a poznala, že mimo zdi zámku život přináší plno strastí.
Příchod dvou Kunigundiných milenců do salónku vyrušil její vyprávění a vyvolal nečekanou situaci. Vyděšený Candide na nic nemeškal a oba dva propíchl.
Candideho pohotovost značí, že samotnému už mu na ničem nezáleží kromě jeho jediné osudové lásky, pro kterou by udělal vše, dokonce i hřích. Po všech těch hrůzách, co viděl, mukách, co zažil, už mu nebylo cizí tasit zbraň a rovnou přejít k nejkrajnějšímu řešení. Čtenář by čekal, že se Candide následně bude kát a tázat se sám sebe, co to provedl, ale v podstatě nad tím mávl rukou a po panglosovsku si onu strašlivou událost odůvodnil.
Nebylo zbytí a tak se všichni tři (Kunigunda, Candide a stařena) dali na útěk. Při plavbě do Cádizu se do popředí dostala postava stařeny, jelikož už nemohla poslouchat, jak si slečna Kunigunda neustále stěžuje. Podělila se s nimi tedy o svůj smutný životní příběh.
Stařena si opravdu prošla peklem. Od téměř denního znásilňování po uříznutí půlky hýždě, aby vojáci měli co k snědku. Zůstala však člověkem milující život, ikdyž už si ho tolikrát pokoušela vzít. V podstatě její postava má znázorňovat skutečnost, že šťastný člověk není ten, co žije bez útrap, nýbrž ten co se snaží utrápeným lidem pomoci ke štěstí.
Nálada Voltairova díla se pohybuje jako po sinusoidě. V tomto momentě opět pocit radosti klesá k bodu mrazu, jelikož Candideho a Kunigundina cesta se musí opět rozplést a to kvůli pronásledování hlavního hrdiny za vraždu dvou Kunigundiných milenců. Zanechává tedy svou milovanou v Cádizu a sám prchá dál.
Kapitola 14-20
Tento blok kapitol je opět obohacen o nové postavy, které Candideho probouzí postupně z jeho bláznivého a idealistického chápání.
Úlohu mazané a vychytralé stařeny přebírá sluha Kakambo, jenž doprovází Candida při útěku z Buenos Aires, kde zanechal sličnou Kunigundu. Naříkajícího Candida Kakambo nasměruje do Paraguayi, kde by si se válkou osvědčený hrdina mohl uchytit u jezuitské armády.
S Kakambem je následně předveden před velitele a při bližším setkání zjišťuje, že vůdcem armády není nikdo jiný, než bratr jeho jediné Kunigundy.
Opět nálada a optimismus exponeciálně stoupají obdobně jako při znovunalezení Kunigundy a pochyby v Panglosovu filosofii jsou zažehnány. Následuje podrobné líčení zážitků obou skoropříbuzných a v tom tkví háček. Při zmínce o Candidově záměru vzít si jeho sestru, velitel náhle obrací a rozezlí se na prostého Candida. Přeci urozená dívka se dvaasedmdesáti předky modré krve nemůže pojmout za chotě takového vandráka!
Candide s velitelem nezůstávají jen u slovní roztržky a tasí meče. Načež dochází ke Candideho recidivnímu chování a bezhlavě bratra své snoubenky probodne.
Tentokrát však svého neuváženého činu lituje a zpytuje své svědomí. Dokonce začíná naříkat nad dvěma předešlými vraždami, nad kterými před tím ani nepovzdechl.
Z jeho bědování nad spáchaným mordem ho naštěstí vytrhne věrný sluha a vymyslí lest, aby se oba nešťastníci dostali z této šlamastiky. V převlečení za jezuitského velitele Candide opět utíká, než aby se postavil své vině a jejím důsledkům . Vůni svobody však neucítí dlouho a je společně s druhem zajat protijezuitskými divochy. Nicméně Kakambovi řečnické schopnosti obměkčí jejich věznitele a putují dále.
Je však obtížné určit směr jejich dalšího pokračování. Nakonec rozhodný Kakambo nařídil jejich krok ke francouzskému Cayenne, kde inkvizitoři a touha upalovat nevinné není na denním pořádku.
Cestou však poznali úplně rozdílní svět, jehož pravidla jim byla zcela neznámá a nedokázali pochopit základy jeho fungování. Objevili dávné El Dorado, kde zlato představovalo bahno a diamanty se považovali za přebytečné zboží, s kterým dláždili silnice. Candide zase vzpomínal při pohledu na tu krásu na Panglose a popřel jeho výrok, že zámek pana barona a paní baronky ve Vestfálsku je to nejlepší. Vždyť právě před očima se mu nabízel pohled na tu nejúžasnější zemi plné pochopení a rovnocenosti.
Obdařen zlatem a drahými nerosty s Kakambem chtěl pokračovat dále, ale překročit hranice bájného El Dorada se jevilo skoro nemožné, jelikož tuto zemi lemují jen příkré skály a vysoké hory. I nechal král výše popsané země sestavit stroj, jež přenese sluhu a Candideho i s obdařeným bohatstvím přes vrcholky.
Dílo tedy roste do nového magického rozměru, kdy se setkáváme s těžko uvěřitelnými skutečnostmi, což bych u osvícensky zaměřené knihy nečekala, jelikož je to rozumově nepřípustné.
Ochuzený o několik ovcí, které i s nákladem rubínů a smaragdů utonuly během putování, cestu mu skříží černoch, jež mu vypráví o útrapách současného světa a o trestech, které zakoušel z rukou bílých pánů.
Po tomto rozhovoru zděšený a zdrcený Candide odhazuje svůj optimismus, jelikož kontrast mezi El Doradem a světem okolo je tak markantní a v důsledku toho se Candide vzdává myšlenky, že „vše je dobré a v nejlepším pořádku“.
Jeho smutek prohloubí i ztráta jeho věrného a skvělého přítele Kakamba, kterého pověří náročným úkolem-přívézt Kunigundu z Buenos Aires a jako místo setkání určil Benátky. Samotný Candide je však oloupen o poslední ovce a tak za peníze po kapsách shání toho nejnešťastnějšího člověka jako společníka do kajuty. Po tom co novinu rozhlásil sešlo se mnoho lidu, kteří by dohromady dali celou flotilu.
Voltaire tady poukazuje na fenomén, že v podstatě každý druhý je toho dojmu, že jeho trable se jeví jako ty nejhorší a neohlíží se ani na jednu ani na druhou stranu. Tolik nás zaslepují vlastní starosti, že zapomínáme na okolí a ztrácíme „periferní“ vidění. Candide na rozdíl od většiny hledá člověka ještě o úroveň sklíčenější, aby se mohl cizím neštěstím utěšit. Což je stejně pokrytecký a sobecký způsob. Právě nadčasovost a aktuálnost témat jako například kritika konzumní a bezohledné společnosti přitáhne čtenáře jako magnet k dalším odstavcům a hltá s chutí další řádky.
Vybere si tedy „zarmouceného“ společníka jménem Martin. Tento chlapík oplývá pesimismem a právě jeho rozdílný postoj zavařuje a dává základ nekonečným rozmluvám s Candidem během dlouhé plavby.
Kapitola 21-30
Poslední část je přímo protkána ostrou kritikou Voltaira, který si nebere servítky vůči tehdejší francouzské společnosti. Nepřímo prostřednictvím promluv postav dává najevo svoji rozhořčenost nad současnou situací.
Přes fracouzské Bordeaux se oba tuláci rozhodli okusit radovánky Paříže. Candide postupně naráží na zkaženost Paříže, kterou společník Martin předpovídal. Až satiricky Voltaire popisuje místní obyvatele jako bezpáteřní krysy smějící se i těm nejhnusnějším a nejodpornějším věcem. Autor neskrývá své pohoršení nad až přílišnou frekvencí pomluv, nesmyslného tlachání, zbytečného politikaření a nevhodných žertů.
Candide ale nepodlehne pochmurnému rozpoložení Martina a hledá dál příjemnou společnost, kterou objeví v karetním salónku, kde na něj vskutku udělal dojem místní učenec.
V tomto prostředí se odehrává jeden z nejpozoruhodnějších a myšlenkově jeden z nejpřesycenějších rozhovorů. Nese se v duchu filosofie, kdy se Candide pokouší přesvědčit učence o panglosovské teorii, že všechno je uspořádáno nejlépe a lépe býti nemůže. Domnívám se, že Candide hledá spásu u nového učitele a chce se téměř „nalepit“ na „nového Panglose“, který by mu opět diktoval, co je správné či nikoliv. Jako by tápající malé dítěte ztracené v přelidněném obchodním domě toužilo po náručí ochranitelské maminky. Bohužel učenec stejné hodnoty nesdílí.
Přes všechno trní osudu se Candide doplaví i s Martinem do Benátek, kde s netrpělivostí očekává Kakamba s Kunigundou. Místo nich však potká Paquettu(Panglosovu milou), jež se podělí o svůj životní příběh. Aby pesimistickému Martinovi dokázel, že lze člověka udělat šťastným a beztarostným, Candide daruje Paquettě velký obnos peněz.
Svoji volnou chvíli se Candide nadále krátí návštěvou pana Pococuranta, jenž je zahlcen bohatstvím a začíná se mu protivit. Candidův údiv nad honosným sídlem, obrazy od Raffaela, knihami od Homéra či Miltona, vždy pán domu jednou větou setřel. Zdá se, že by mohl býti kritikem, jelikož neexistuje nikdo, kdo by ho zaujal. Snad jen člověk, který by přišel zcela s novým nápadem či myšlenkou.
Skrze neoblomného pana Pococuranta (s nímž se pesimistický Martin přirozeně) Voltaire vyjadřuje svoji skepsi nad některými slavnými díly, které pro něj nejsou ničím jiným, než plitkými žvásty a studnicí opakujících se motivů a myšlenek.
Hrdina nepřestal hledat a konečně se shledal alespoň s věrným přítele Kakamba, který mu prozradil, že jeho milá se nyní nachází v Cařihradu.
Osud či Voltaire tomu chtěl a Panglos s baronem opět vstoupili do děje. Jenom zázrakem tito dva přežili svou smrt, a tak se připojili k Martinovi, Kakambovi a Candidemu, aby společně vypátrali Kunigundu.
I dopluli k domu knížete, kde Kunigunda se stařenou sloužili a vykoupili obě ženy z otroctví.
Po všem tom cestování se konečně všichni usadili v malém hospodářství, které Candide koupil. Změnil se tak od základů jejich dosavadní styl života. Místo cestování klidný život a filozofování bylo upozaděno poctivou prací.
Vlastní myšlenky a shrnutí
Údernost, velký spád, přímo šílený tok myšlenek… Stejně jako rázná hesla na francouzské trikoloře i zmíněné pojmy by mohly být uvedeny na přebalu Voltairovi knihy.
Dějovými liniemi se to jenom na jedné stránce přímo hemží. Až trochu chaotické přemísťování z místa na místo a obrovský počet zápletek zastiňují filosofické vyznění díla. Čtenář se především soustředí, aby se orientoval, zda hlavní hrdina pluje do Itálie či Španělska a opomíjí důležitost celkem strohých dialogů. V tom spočívá Voltairova zrádnost. Kdybych Candide četla pár let zpátky, vnímala by jej jako cestopis nevyzrálého mladíka, který končí „happyendem“.
Nynější optikou se snažím hlouběji proniknout do Candidovi duše, jejíž cílem není překvapivě Kunigunda, ale nalezení receptu na pravé štěstí. Právě proto Voltaire Candida zasazoval do různých prostředí mezi odlišné lidi se širokou škálou povah. Nicméně přes vyslechnutí mnoha životních příběhů a idealogií, nakonec našel spásu sám a to tím, že štěstí hledat přestal.
I sám Candide je nástrojem či prostředkem, jak poukázat na fungování státních zřízení a náboženštví různých kultur. Voltaire tímto upozorňoval na náboženskou roztříštěnost Evropy a někdy i přílišnou moc církve, která byla do velké míry spjata jak s mocí soudní, tak s mocí výkonnou a dokonce i se zákonodárnou. Víru představuje jako páku, s kterou si velcí hodnostáři hýbali podle rozmaru, a tím manipulovali s davem.
Příbeh je jistým způsobem inspirující pro moji generaci, která stále v tomto věku hledá sama sebe. Takového Panglose v našem prostředí zastupují rodiče, kteří nám neustále vštěpují svoji idealogii v podobě různách pouček a přikázání. A stejně jako Candide se během následujích let, kdy vyletíme z hnízda, rozhlídneme a chtě nechtě se pozvolna od části názorů našich rodičů do jisté míry odkloníme nebo se „vzbouříme“ a vytvoříme si úplný protipól rodičova přesvědčení.
Předpokládám, že obdobně jako Voltairův hrdina i já se do budoucna setkám s lidmi, kteří už minimálně jednou moji žitvotní dráhu protli, což u mě budí nesmírný zájem. Přeci jenom pár let nabraných zkušeností člověka někdy až neuvěřitelně změní a vdechnou mu novou auru.
Bezesporu naši povahu nejmarkantněji ovlivňuje nejbližší okolí(škola, rodiče, přátelé). I to se dalo vyčíst z popisovaného Voltairova díla. Candide totiž skoro nikdy nezažil samotu, což by ho naučilo samostanému usuzování. Navíc nebylo okamžiku, kdyby na někom nevisel jako pažní kost na ramenním kloubu. Rozhodnutí mu usnadňovali lidé okolo a on si postupně zvykl situace řešit pomocí ostatních či útěkem. Pohodlně si vše vysvětloval Panglosovým učením, schovával za něj své hrůzné činy a používal ho jako opěrnou berličky.
Jistě dospívání skýtá mnohé překážky. Orientace ve světě, usazení se, rozpoznávání dobra a zla… Je však otázkou, jak dlouho dospívání trvá a jakou optimální délku by mělo mít. Candide strávil dospívání cestováním. Někdy však není nutno projezdit litry benzínu, nalítat kilometry a prošlapat desatery tenisky, abychom poznali sami sebe.
Citace
1 Voltaire: „Candide neboli optimismus“,vydalo Lidové nakladatelství, Praha 1, 1. souborné vydání, s. 64
Seznam použité literatury
Voltaire: „Candide neboli optimismus“,vydalo Lidové nakladatelství, Praha 1, 1. souborné vydání
webová stránka: www.spisovatele.cz
