Kniha: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války
Autor: Jaroslav Hašek
Deník přidal(a): Eliška Brázdilová
Přidáno na: Studijni-svet.cz
Bibliografické údaje: HAŠEK, Jaroslav. Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Praha: Dobrovský, 2013. Omega (Dobrovský). ISBN 978-80-7390-035-9.
Lit. druh: epika
Lit. žánr: satirický humoristický román
Místo a čas děje: rakousko-uherské monarchie, Praha, první světová válka (rok 1914)
Hlavní postavy a jejich charakteristika:
- Švejk: geniální nebo naprostý blb, nevinný, dobrotivý, plní všechny rozkazy, vždy má po ruce nějakou historku
- nadporučík Lukáš: má mnoho milenek, Švejka vyhrál v kartách, nedokáže na svého posluhovače vztáhnout ruku, vždy v jeho očích vidí nevinný výraz a nedokáže to
- feldkurát Otto Katz: kněz, nemravný, zadlužený, často pije a hraje karty, své povolání nebere vůbec vážně, jen jako pohodlné živobytí
- Bretschneider: policejní udavač, zatýká lidi za naprosté hlouposti
- paní Mϋllerová: Švejkova posluhovačka, prostá, starší paní
- plukovník Bedřich Kraus von Zillergut: hodně si o sobě myslí, přitom je hloupý, má štěstí a po známosti se dostal na vysoký post a obdržel mnoho vyznamenání
Děj:
Jednoho dne jde Švejk do hospody na pivo, kde s ostatními řeší zabití císaře Ferdinanda v Sarajevu. Mezi hospodskými návštěvníky je i udavač Bretschneider, který zatkne Švejka a hospodského Palivce za velezradu. Tak se Švejk ocitá na policejním ředitelství. Zde ho před vynesením rozsudku pošlou k soudním lékařům, kteří naznají, že je Švejk notorický blb, a proto ho pošlou do blázince. Zde také nepochodí, protože naznají, že je blbec a ne blázen. Při odchodu se ale Švejk naštve, že ho vyhazují bez oběda, pročež na něj povolají strážníka, který ho vezme na policejní komisařství. Zde si s ním opět neví rady, a tak ho posílají domů.
Doma ho přivítá plný byt, protože jeho hospodyně, paní Mϋllerová, myslela, že někde zemřel a už se nevrátí, proto byt najala dalším lidem. Švejk jí nic nevyčítá, jen si opět zabere svůj domov. Po několika dnech je povolán na vojnu. Protože ho ale chytlo silné revma, vypůjčí si paní Mϋllerová vozík pro invalidy a Švejka veze přes celou Prahu na něm. To vyvolá všeobecný poprask a další den už se o vojákovi-invalidovi píše v novinách. Na vojenství je ovšem Švejk hodnocen statusem simulanta, který předstírá revma, aby nemusel do války, proto je poslán na garnizónu, kde z něho mají jeho „simulantství“ vymýtit.
Garnizóna na Švejka nepůsobí nijak zvláštně. Jednou si ho na mši všimne polní kurát, který se začne zajímat, kdo že to Švejk je a proč ho na garnizónu poslali. Nic valného se nedozví, ale rozhodne si vojáka k sobě povolat, čímž se ze Švejka stává vojenský sluha. Feldkurátovi dobře slouží a často ho tahá domů opilého. Jednou s ním taky jede sloužit mši nebo pomazat umírající.
Jednoho dne ale prohraje polní kurát Švejka v kartách, proto voják získává nového majitele – nadporučíka Lukáše. Ten se v nestřežené chvíli před svým posluhovačem zmíní, že má rád psy, proto mu Švejk obstará (=ukradne) stájového pinče. Když se s ním ovšem chce nadporučík vydat na procházku, náhodou potká bývalého majitele psa, který svého mazlíčka v okamžiku pozná. Co je horší, je to plukovník Bedřich Kraus, který je nadřízeným nadporučíka Lukáška. Psa si vezme opět k sobě a přemýšlí, jak svého podřízeného potrestat. Mezi tím je Lukášek velmi rozzlobený a chce Švejka potrestat. To se mu ovšem nepovede, protože voják má tak nevinný a upřímný obličej, že není nadporučík s to mu cokoliv zlého na oplátku provést.
První díl končí tím, že je nadporučík Lukášek převelen plukovníkem Krausem na frontu do Budějovic, kam si chce vzít s sebou i Švejka.
Rozbor:
- kniha je rozdělena do 15 kapitol
- děj vyprávěn chronologicky, s retrospektivními historkami
- er-forma, jazyk spisovný s častými přechodníky, archaizmy, v monolozích a dialozích postav nespisovná až vulgární čeština, častá přímá řeč
- bez výrazné dějové zápletky – volně řazené epizody doplněné občas o vyprávěnou historku
Ukázka:
Když ráno vstoupil Švejk do pokoje k polnímu kurátovi, našel ho ležet na pohovce usilovně přemýšlejícího, jak se to mohlo stát, že ho někdo polil tak zvláštním způsobem, že se přilepil kalhotami ke kožené pohovce.
„Poslušně hlásím, pane feldkurát,“ řekl Švejk, „že jste se v noci…“
Několika slovy vysvětlil mu, jak se hrozně mýlí, že je polit. Polní kurát, který měl hlavu neobyčejně těžkou, byl ve stísněné náladě.
„Nemohu si vzpomenout,“ řekl, „jak jsem se dostal z postele na pohovku.“
„Tam jste vůbec nebyl, hned jak jsme přijeli, tak jsme vás uložili na pohovku, dál už to nešlo.“
„A co jsem vyváděl? Vyváděl jsem vůbec něco? Nebyl jsem snad opilý?“
„Pod obraz,“ odpověděl Švejk, „ouplně, pane feldkurát, přišlo na vás malinký delirium. Doufám, že vám pomůže, když se převléknete a umyjete:`
„Mně je, jako by mne někdo zmlátil,“ stěžoval si polní kurát, „potom mám žízeň. Nepral jsem se včera?“
„Nebylo to tak nejhorší, pane feldkurát. Žízeň je následkem včerejší žízně. Z toho se člověk nedostane tak brzy. Znal jsem jednoho truhláře, ten se ponejprv opil na Silvestra roku 1910 a prvního ledna ráno měl takovou žízeň a bylo mu tak špatné, že si koupil herynka a pil znovu, a to tak dělá denně už po čtyry roky a nikdo mu nepomůže, poněvadž si vždycky v sobotu koupí herynky na celej tejden. Je to takovej kolotoč, jako říkal jeden starej šikovatel u 91. pluku.“
Polní kurát byl stižen dokonalou kočkou a naprostou depresí. V tom okamžiku, kdo by ho slyšel, musil by být přesvědčen, že chodí na přednášky dr. Alexandra Batěka „Vypovězme válku na život a na smrt démonu alkoholu, jenž nám vraždí muže nejlepší“ a že čte jeho „Sto jisker etických“.
Hodnocení:
Než jsem se do knihy pustila, slyšela jsem nejednou, že použitý jazyk není úplně vytříbený a ne úplně všem se příběh líbil. Z tohoto důvodu jsem knihu otevírala s trouchu rozporuplnými pocity a čekala, co na mě na stránkách „vybafne“. Na konci jsem byla překvapena, že se mi děj vlastně líbil… nebo spíš nestalo se, že by se mi nelíbil. Použitý jazyk mě vůbec neodrazoval a nijak mi nevadil, naopak si myslím, že nádherně dokresloval děj, protože pochybuji, že třeba někde v hospodě nad pivem mluví chlapi vytříbenou spisovnou češtinou. Ohledně Švejka jsem toho taky mnoho slyšela a nevěděla co čekat. Někteří v něm vidí geniální, vychytralou postavu, ale já, ač jsem se snažila sebevíc, pořád jsem v něm viděla jen blba. Ne že by byl úplně hloupý, spíš si myslím, že je to takový ten člověk, co uvažuje přímo, prostě a nad ničím se do hloubky nezamýšlí a v nic hlubšího nevěří. Hlavně si nemyslím, že by dokázal tak dlouho a tak brilantně předstírat, že je až tak hloupý blb.
