Kniha: Veronika se rozhodla zemřít
Autor: Paulo Coelho
Deník přidal(a): AnnaKot
Podobný materiál: Rozbor díla
Čtenářský deník: Veronika se rozhodla zemřít
Postavy:
- Veronika – mladá žena, která se pokusí spáchat sebevraždu předávkováním; má pocit, že už všechno zažila a že vše, co má přijít bude už jen horší a horší; život ji už nebaví
- Zedka – pacientka v psychiatrické léčebně, se kterou se Veronika sblíží; je to žena po třicítce, má doma manžela a děti; byla poblázněna mužem, kterého nemohla nikdy získat, začala trpět depresí; mají ji brzo propustit
- Mari – šedesátnice, která se do léčebny dostala s panickou úzkostí, už je vyléčena (přes dvacet let), ale nechce odejít a čelit reálnému světu, patří do tzv. Bratrstva, tedy lidí, kteří jsou už vyléčeni, ale nechtějí se vrátit zpátky do životů, které vedli před tím
- Dr. Igor – lékař, který má na starosti sanatorium Villete; píše vědeckou práci, vytvořil teorii o Vitriolu (hořkosti), který způsobuje depresi a bere chuť do života; zkouší tuto teorii v praxi, tedy, že Vitriol jde vyléčit jedině uvědoměním si života
- Eduard – mladý muž, kterému je diagnostikována schizofrenie; nemluvný, syn diplomata, chtěl se stát malířem, jenže rodičům se to nelíbilo – chtěli, aby se stal také diplomatem, Eduard jim podlehl, vzdal se svého snu a nakonec ho to dovedlo do blázince
Děj:
Veronika svoji sebevraždu plánovala dlouho. Spolykala postupně všechny tabletky a před upadnutím do kómatu napsala dopis jako reakci na článek v jednom časopise, kde v první větě stálo „kde je Slovinsko?“.
Když se probudila, zjistila, že sebevražda se jí nepovedla. Dostala se do psychiatrické léčebny Villete a doktor Igor jí oznámil, že si nenávratně poškodila srdce a že do týdne zemře. Pro podporu jejího srdce jí naordinoval každý den injekce.
Veronika nechce čekat, neboť chce mít vše pod kontrolou a především svoji smrt. Poznává se ze Zedkou, která jí vysvětlí, jak to v sanatoriu chodí a kdo je kdo. Slíbí jí, že jí pomůže se sebevraždou.
Zedka jí poradí, že by se měla na pomoc obrátit spíše na Mari, bělovlasou ženu, která patří do tzv. Bratrstva. Její snahy se však nepovedou. Když se snaží k Mari dostat blíže, všichni utichají a vysmívají se jí. Veronika pocítí zvláštní pocit a dá facku muži, který se posmívá ze všech nejvíce.
Najednou má pocit, že se jí do žil vlévá něco, co nikdy nepoznala. Že nikdy nic nedělala z vlastního popudu, že se chovala tak, jak se od ní očekávalo, že byla poslušná a nikdy nešla za svým snem.
Ve společenské místnosti stál klavír, a jelikož Veroničiným snem bylo stát se klavíristkou, začala na něj po nocích hrát. Prvně hrála měsíci, který dorůstal, pak hrála Eduardovi, mladíkovi, který se objevil první noc u klavíru a jen mlčky poslouchal. Od té doby jí očima prosil, aby znova hrála.
Toho večera po ní Eduard chtěl znovu hru na klavír, ona však jemně odmítla. Řekla mu, že brzy zemře, že měla první záchvat, a že jí zatím smrt ušetřila. Že si nesmí zvykat, že mu bude každou noc hrát, neboť její čas je sečtený. Že jistě nevnímá, je schizofrenik, že žije ve vlastním světě a že ho její smrt nebude tolik bolet.
Ocitne se na přednášce súfijského učení, kde jsou členové Bratrstva včetně Mari. Přizvou ji, ať se s nimi posadí a zúčastní se přednášky. Mari si s ní začne povídat, a jí řekne o masturbaci a o rozkoši, kterou žena může mít a o tom, že by to měla prožít dřív, než zemře.
Veronika se vrátí ke klavíru, kde stále stojí Eduard a čeká. Naváže s ním na předchozí debatu, uvědomí si, jak je Eduard pohledný a ideálním muže pro ni, svěří se mu, že by se do něho mohla zamilovat. Než se naděje, začne se svlékat, začne před ním masturbovat, neboť si uvědomí, že teď a tady už nemá co ztratit, a tak dělá přesně to, co chce a Eduard se dívá a ona vidí v jeho očích něhu a lásku. Když skončí, do místnosti vejde Mari, která mezi tím byla v mrznoucí noci a přemýšlela nad svým životem, nad tím, co ji sem dostalo a proč tu stále je. A Veronika jí oznámí, že udělala přesně to, co jí navrhovala, že zašla příliš daleko.
Pak hrála až do rána, hrála pro něj, pro Eduarda a tak nádherně, jako ještě nikdy, jako kdyby byla zamilovaná.
Mari si mezi tím uvědomí, že i když jí je už šedesát let, je rozvedená a právničkou už nikdy nebude a být nechce, že chce znovu žít a pomáhat lidem. A tak dojde za doktorem Igorem a oznámí mu, že ústav opustí.
Eduard rozvíří společnost, musí ho odvést na elektrošoky. Veronika ho poprvé uslyší mluvit a zůstane u jeho postele, než se probudí. Oba si uvědomí, že se asi do sebe navzájem zamilovali a že nechtějí zbytek času, co Veronice zbývá, prožít za zdmi sanatoria.
Utečou spolu přes rozpadlou kamennou zeď v zadní části zahrady. Všichni pacienti jí začnou považovat za mrtvou. Ona a Eduard spolu prožijí krásný den, usnou na kopci pod kostelem s tím, že se ráno už Veronika neprobudí. Ráno je vzbudí hlídač, vzbudí se oba, šťastni za další den spolu.
Dr. Igor celou její záležitost použil do své disertační práce o Vitriolu, který lidi nutí zemřít. Celá ta věc s Veronikou byl jen experiment, jestli uvědomění blízké smrti přinutí uvědomit si i život. Celý experiment má hned několik pozitivních účinků – hned na další dva lidi kromě Veroniky – Eduarda a Mari.
