Kniha: Romeo a Julie
Autor: William Shakespeare
Deník přidal(a): NAWWRAC
Přidáno na: Studijni-svet.cz
William Shakespeare
Základní informace o autorovi:
- Žil v letech 1564 až 1616 a je právem považován za vůbec největšího anglického i světového dramatika všech dob.
- Narodil se v malém městečku Stratford upon Avon (Stratford nad Avonou).
- Kolem roku 1588 přichází do Londýna, kde díky svému talentu velmi brzy vyniká jako úspěšný divadelní herec i uznávaný dramatik.
- Stal se majetným spolumajitelem jedné z tehdy nejlepších a nejslavnějších londýnských divadelních společností, která působila v proslulém divadle The Globe Theatre (Divadlo Globe).
- Závěr svého života prožil jako vážený a bohatý občan zpět ve svém rodném bydlišti, kde také nakonec umírá.
- Během své bohaté kariéry napsal úctyhodných 37 divadelních her a velké množství milostných sonetů.
Rozdělení autorovy tvorby:
- 1. období (do roku 1600): V tomto optimistickém období psal především komedie, historické hry z anglických a antických dějin a také své první tragédie (včetně Romea a Julie). Mezi slavné komedie patří: Komedie plná omylů, Zkrocení zlé ženy, Dva šlechtici z Verony, Sen noci svatojánské, Mnoho povyku pro nic, Veselé paničky windsorské, Večer tříkrálový či Kupec benátský. Z historických her jsou to: Jindřich VI., Richard III., Richard II., Jindřich IV., Jindřich V., Král Jan a antický Julius Caesar.
- 2. období (1601–1608): Vznikají jeho velké a celosvětově slavné tragédie, jelikož do jeho tvorby a života postupně proniká hluboký pesimismus a zklamání. Patří sem: Hamlet, kralevic dánský; Othello; Král Lear; Macbeth a další tragédie zachycující antická témata jako Coriolanus či Antonius a Kleopatra.
- 3. období (po roce 1608): Dochází k životnímu vyjasnění, návratu naděje a vnitřnímu vyrovnání, což vede ke vzniku takzvaných romantických či pohádkových her (romancí). Do tohoto období patří hry Cymbelín, Zimní pohádka, Bouře a jeho slavné Sonety.
Znaky shakespearovského dramatu:
- Vyznačuje se naprostou neomezeností literární látky, volným nakládáním s časem a místem děje (porušení antické jednoty místa, času a děje).
- Poskytuje komplexní obraz reálného pozemského života a detailně vykresluje spleť kladných i záporných vlastností lidí.
- Zcela revolučně představuje postavy silných a emancipovaných žen, které samostatně a vědomě rozhodují o svém vlastním životě a osudu.
- Hlavní příčinou nevyhnutelné tragédie už není zásah bohů (jako v antice), ale lidská vášeň, osobní rozhodnutí nebo pouhá nešťastná náhoda.
- Komické prvky a lidový humor nejsou ostře odděleny od těch tragických, naopak se navzájem prolínají a doplňují.
- Jazyk vznešený a veršovaný se u vysoké šlechty střídá s obyčejnou prózou a hovorovým jazykem, kterým mluví nejnižší společenské vrstvy.
Souvislosti: Světová renesance a humanismus:
- Renesance (z francouzského renaissance = znovuzrození, obnovení): Jde o umělecký a myšlenkový směr počátku novověku, jímž se lidé definitivně vymaňovali ze středověkého způsobu myšlení. Je to období velkých zámořských, přírodních a astronomických objevů. Tento směr se ostře staví proti nadvládě teologie (učení o boží existenci) a naplno prosazuje rozvoj exaktních přírodních věd i věd o samotném člověku. Znamená znovuzrození antických ideálů a je to ucelená epocha ve vývoji společenského, politického a kulturního života v Evropě.
- Humanismus (z latinského humanus = lidský): Myšlenkový směr zdůrazňující přirozenou lidskou důstojnost, hodnotu pozemského života a svobodný rozvoj osobnosti v odpovídajících společenských podmínkách. Humanisté aktivně prosazovali čistou klasickou (Ciceronovu) latinu proti zkomolené barbarské latině středověké. Zdůrazňovali starý řecký ideál fyzické krásy a vnitřního dobra (kalokagathia). Tento proud byl zaměřen přímo proti feudalismu a absolutní nadvládě církve, což posléze přirozeně vyústilo v reformaci a osvícenství.
- Anglická literatura: Geoffrey Chaucer (Canterburské povídky), Christopher Marlowe, William Shakespeare.
- Španělská literatura: Miguel de Cervantes y Saavedra (Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha), Lope de Vega.
- Francouzská literatura: François Villon (prokletý básník), Michel de Montaigne (tvůrce eseje), François Rabelais (Gargantua a Pantagruel).
- Italská literatura: Dante Alighieri (Božská komedie), Francesco Petrarca (Zpěvník), Giovanni Boccaccio (Dekameron).
Česká renesance a humanismus:
- Humanismus se do českých zemí dostává již v době vlády Karla IV., tehdy se však příliš neprosadil kvůli silným dobovým reformačním snahám (husitské války, snaha o nápravu církve), jimž byla logicky věnována mnohem větší pozornost národa.
- Lepší politické a kulturní podmínky pro skutečný rozvoj humanismu se objevily až ve 2. polovině 15. století, tedy po úplném skončení husitských válek.
- První fáze českého humanismu se omezuje výhradně na učené elitní kroužky, v nichž vznikají literární díla téměř výlučně latinská.
- Později se však rozhodujícími činiteli staly vzdělané měšťanské vrstvy, které psaly a tiskly spíše v rodné češtině (odtud pramení literární označení „národní proud humanismu“).
- Namísto čistě estetické funkce se v české literatuře do popředí dostává funkce poznávací a vzdělávací; literatura tak nadále plní praktický účel a řeší otázky veřejného a politického života.
- Základní oporou a šiřitelem humanistické vzdělanosti a knihtisku se stala Jednota bratrská (jejímiž členy byli např. Jan Blahoslav či později Jan Amos Komenský).
- V našem prostředí došlo k zajímavému a specifickému prolnutí humanismu s náboženskou reformací, avšak typická italská renesanční chuť do bezstarostného života, smysl pro světskou radost a hravost se u nás vyskytovaly spíše jen vzácně.
- Významní představitelé: Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, Jan z Rabštejna a vzdělaný šlechtic Hynek z Poděbrad (syn krále Jiřího z Poděbrad, který psal zábavnou renesanční poezii).
Dílo: Romeo a Julie
Základní informace o díle:
- Literární druh: Divadelní drama (hra určená pro jeviště).
- Literární žánr: Klasická milostná tragédie.
- Období a rok vzniku: Anglická renesance; dílo vzniklo a mělo pravděpodobně premiéru roku 1595.
Kompozice a stavba:
- Kompozice děje je přísně chronologická a gradující.
- Text se formálně člení na úvodní Prolog (vyřčený Chórem) a klasických 5 dějství (aktů) plných jednotlivých výstupů.
Obsah a děj knihy:
Úvodní Prolog ihned uvádí diváka do děje a stručně ho seznamuje s celým tragickým obsahem hry. Základem a hybatelem příběhu je krvavé, po generace trvající nepřátelství dvou mocných italských rodů z Verony, Kapuletů a Monteků. Na začátku prvního dějství je hlavní hrdina Romeo Montek bláznivě zamilovaný do dívky Rosalindy, ta však vůči němu zůstává zcela chladná a jeho city neopětuje. Při maškarní slavnosti v domě nepřátelských Kapuletů však Romeo na Rosalindu vteřinou zapomíná, a to díky překrásné Julii Kapuletové. I čtrnáctiletá Julie k němu okamžitě zahoří láskou a poznává cit pro ni doposud zcela neznámý. Přes velkou nepřízeň a smrtelnou nenávist obou rodů se mladí milenci potají vezmou za asistence otce Vavřince (Lorenza).
Ještě tu samou noc po tajné svatbě se ovšem agresivní synovec paní Kapuletové jménem Tybalt střetává na náměstí s nejlepším přítelem Romea, Merkuciem. Ostrá hádka brzy přeroste v krvavý souboj mečem a Merkucio po Tybaltově zákeřném výpadu padne mrtev. Šokovaný a rozhořčený Romeo v návalu vzteku a pomsty vzápětí zabíjí Tybalta. Za svůj neuvážený čin je veronským vévodou okamžitě odsouzen k přísnému vyhnanství. Juliin otec, nevědoucí o dceřině svatbě a snažící se dceru rozveselit ze ztráty milovaného bratrance Tybalta, ji neúprosně nutí ke sňatku s bohatým a vlivným šlechticem Parisem (Paridem). Julie však ve skutečnosti po nocích truchlí kvůli nucenému odchodu Romea.
Svatbu s Parisem Julie zarytě a odvážně odmítá a útěchu i pomoc se snaží nalézt u velebného františkánského otce Vavřince (Lorenza). Ten jí poradí vysoce riskantní plán, podle kterého musí vypít speciální uspávací lék (jed), aby na dvaačtyřicet hodin vypadala jako prokazatelně mrtvá. Podle zdejších pohřebních zvyků ji poté rodina odnese a uloží pod klenbu starobylé mramorové hrobky Kapuletů. Romeo, který se měl mezitím vše dozvědět z dopisu, by si pro procitlou Julii tajně přišel a odvedl by ji do Mantovy, kde by jejich svobodné lásce už nic nebránilo.
Julie plán odvážně splní a leží v hrobce zdánlivě mrtvá. Zpráva a vysvětlující dopis od otce Vavřince se však k Romeovi do Mantovy vinou nešťastné morové karantény nedostaly, a ten si teď ze slov svého sluhy myslí, že jeho milovaná manželka je opravdu mrtvá. Bez ní už nenachází žádný smysl života, kupuje si prudký jed a putuje zpět do Verony ke spící milované Julii. Před hrobkou naráží na Parise, kterého v nutné obraně zabije. Poté se v hrobce rozloučí s Julií a jedem se sám zabije. Přicházející mnich Vavřinec je zděšen ze smrti Parise i Romea a zmatené, právě probuzené Julii nabízí útočiště a bezpečí v klášteře. Julie to však rázně odmítá, žádá samotu a s Romeovou dýkou v ruce dobrovolně a ze žalu také ukončuje svůj život. Přicházející měšťané a rodiče jsou z viděného krvavého obrazu naprosto zdrceni. Teprve až nad mrtvými těly svých milovaných dětí se rody Kapuletů a Monteků definitivně a navždy usmiřují.
Charakteristika hlavních postav:
- Romeo: Mladý Montek (věkově o něco starší než Julie, zhruba šestnáctiletý). Vášnivě se zamiluje do Julie, je obětavý, ale zároveň velmi prchlivý. Je obrovsky rozhořčen ze zbytečné smrti svého přítele Merkucia, proto jej v afektu krutě pomstí vraždou Tybalta, za což je nespravedlivě vyhnán.
- Julie: Krásná, teprve čtrnáctiletá, a zpočátku velmi naivní dívka z rodu Kapuletů. Miluje Romea natolik silně a oddaně, že se vzepře rodičům a je ochotna riskovat život a vydávat se za mrtvou, jen aby jejich společné lásce nic nebránilo.
- Otec Vavřinec (v italském originále Frate Lorenzo): Moudrý, hodný a sečtělý františkánský mnich. Odvážně se staví proti nesmyslnosti starých rodových zákonů a nenávisti, hluboce cítí s mladými milenci a neustále se jim snaží pomoci svými tajnými, byť nakonec smrtícími plány.
- Další postavy: Agresivní bratranec Tybalt, Romeův vtipný přítel Merkucio a bohatý šlechtic Paris (Parid), který se měl s Julií původně oženit.
Významné motivy v díle:
- Motiv nešťastné lásky: Okolí, v tomto případě staletí znepřátelené rodiny milenců, nesmyslně brání jejich lásce, která pak nevyhnutelně a tragicky skončí. Podobný motiv lze nalézt v díle Petr a Lucie od Romaina Rollanda nebo v české knize Romeo, Julie a tma od Jana Otčenáška, kde lásku a cit nepodporuje ani tak okolí, jako spíše drsná a krutá doba války.
- Motiv krevní pomsty: Romeo neplánovaně pomstí smrt svého přítele Merkucia vraždou Tybalta. Podobný motiv řeší i slavný Hamlet v další stěžejní tragédii od Shakespeara, kdy chce pomstít vraždu svého otce zabitím strýce Klaudia (zpočátku jej ušetří, ale nakonec jej po sérii událostí stejně zavraždí).
- Konflikt lásky a nenávisti: Ústřední kontrast celého díla (láska dětí versus letitá nenávist rodičů).
- Motiv kouzelného (uspávacího) nápoje: Julie odvážně vypije jed, po němž sice vypadá jako mrtvá, ale ve skutečnosti spí. Tento motiv připomíná středověkou legendu Tristan a Isolda, kde milenci pro změnu omylem požili magický nápoj lásky.
- Motiv rodičů nesouhlasících se sňatkem svých dětí: Rodiče nerespektují vůli dětí a nutí je do výhodných sňatků. Tento častý literární motiv se objevuje i v české literatuře, například ve venkovské povídce Kovářovic Kačenka od Vítězslava Hálka nebo ve známé hře Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka od J. K. Tyla.
Vznik Romea a Julie a literární inspirace:
- Samotný námět nešťastného osudu dvou milenců pocházejících z hluboce znepřátelených rodů je ve světové literatuře velice starý a populární.
- Nejstarším antickým vzorem autora (čerpaným z Ovidiových Proměn) byla starořecká tragédie Pyramus a Thisbé.
- Pravděpodobně se Shakespeare pro svůj děj nejvíce inspiroval rozsáhlou epickou básní „Tragický příběh o Romeusovi a Juliettě“ (The Tragical History of Romeus and Juliet), kterou anglicky sepsal Arthur Brooke již v roce 1562 podle italské předlohy.
- Italskou prozaickou předlohu tohoto milostného příběhu sepsal renesanční autor novel Matteo Bandello (často zkomoleně uváděný jako mnich Bondello).
- Velmi podobný příběh přeložil a vydal také v roce 1567 William Painter, který detailně popisoval ve druhém svazku svého slavného díla Palace of Pleasure (do češtiny někdy překládáno jako Letohrad či Palác potěšení) zakázanou lásku milenců jménem Rhomeo a Julietta.
- Shakespeare sice nebyl vynálezcem tohoto původního příběhu, ale jako jediný na světě dokázal tento starý námět zpracovat tou naprosto nejlepší, nejpoetičtější a nejikoničtější divadelní formou.
Charakter jazyka a umělecký styl:
- Text spadá do uměleckého funkčního stylu a kombinuje formu epického vypravování (skrze dialogy) se spisovným a vysoce kultivovaným jazykem.
- Je zde mistrně využita jak lidová próza, tak především vznešená a rytmická poezie.
- Příběh je psán typicky nezaměnitelným shakespearovským jazykovým stylem, jehož základem je pětistopý nerýmovaný jambický verš (takzvaný blankvers).
- Při překladu anglického originálu do češtiny však nastává velký lingvistický problém, jelikož se jambický verš v češtině (která má přízvuk pevně na první slabice) nedá příliš přirozeně využít. Jambická stopa v českých písemnostech je velice ojedinělá a mistrně ji u nás využíval v podstatě jen K. H. Mácha ve svém lyrickoepickém díle Máj.
- Autor často a dynamicky střídá věty jednoduché i složitá souvětí, hojně využívá dramatické věty tázací i emotivní věty zvolací.
- Najdeme zde úderné věty jednočlenné (např. „Romeo!“, „Blázne!“) i klasické věty dvojčlenné (např. „Zaklínat ho budu, chceš-li.“).
Básnické a jazykové prostředky (Tropy a figury):
- Metafory: Přenesení významu na základě vnější podobnosti (např. „popadni už jednou ten svůj kord za uši“).
- Personifikace (Zosobnění): Přisuzování lidských vlastností neživým věcem (např. „štěstí se na tě hrne“).
- Oxymóron: Spojení dvou významově protikladných slov (např. fráze „A v hrobě bude pokoj.“ působí až ironicky, klasickým oxymóronem u Shakespeara je např. „nemocné zdraví“ či „jasný dým“).
- Archaismy: Zastaralá slova, která se dnes již běžně nepoužívají (např. „zašveholil“).
- Eufemismy: Zjemnění nepříjemné nebo hrubé skutečnosti, jemná vyjádření (např. obdivný popis těla „ztepilé nožce“).
- Apostrofa: Emotivní oslovení neživé věci nebo nepřítomné osoby (např. zvolání „Pojď, Romeo, ty duše přestrašená.“).
- Epizeuxis: Bezprostřední zopakování stejného slova za sebou pro zdůraznění naléhavosti (např. „však Romeo, Romeo nikoli“).
- Synekdocha: Záměna části za celek nebo naopak, případně množstevní nadsázka (např. zoufalé vyjádření času „V minutě je mnoho dnů.“).
- Antiteze: Básnické přirovnání protikladem, které posiluje napětí (např. „Tak pozdě máme, že už je skoro brzy.“).
- Řečnická otázka: Tázací věta, na kterou řečník nečeká odpověď, protože je zřejmá (např. „Copak jsem studánka?“).
