Kniha: Hamlet

Autor: William Shakespeare

Deník přidal(a): TerezTerka.k

Přidáno na Studijni-svet.cz

William Shakespeare

Život a postoje autora:

• Žil v letech 1564–1616. Narodil se i zemřel ve Stratfordu nad Avonou ve stejný den (23. dubna).
• O jeho životě se toho moc neví, od 15 let nestudoval a nemá soustavné vzdělání. Získal ale průpravu latiny, antické kultury a mytologie.
• Jeho otec byl ve finančních problémech. William se velmi brzy oženil s Anne Hathawayovou, měli spolu dvě dcery a jednoho syna.
• Po roce 1587 se objevuje v Londýně, kde se živí jako herec, v roce 1592 je už uznávaným dramatikem (zaujal nejprve komediemi). Nikdy nebyl za hranicemi Anglie.
• V roce 1594 zakládá a podílí se na Společnosti lorda Komorčího (později „Služebníci krále“) – hráli soukromě i pro královský dvůr.
• Od roku 1599 hrál a působil v novém divadle The Globe (v roce 1613 divadlo The Globe vyhořelo).
• Na sklonku svého života se odstěhoval zpátky do Stratfordu, kde se věnoval psaní sonetů a zanechal dramatické tvorby.
• Byl to mistr jazyka – užíval prózu i blankvers (= nepřízvučný pětistopý jamb), vytvořil stovky slovních hříček a nových slov.

Autorova tvorba:

Napsal celkem 154 sonetů (shakespearovský sonet = 12 veršů + 2 verše jako poslání) a 39 her (3 hry jsou sporné). Do češtiny ho jako první překládali buditelé v době národního obrození, moderněji Josef Václav Sládek a současně Jiří Josek či Martin Hilský (ten přeložil kompletní dílo).

• Komedie: Postaveny na situačním i verbálním humoru. Čerpá z antiky (Plautus) i renesance (Boccaccio). Jsou obhroublé, lechtivé a komediální prvky se mísí s tragickými. Celkem 13 komedií: Marné lásky snaha, Zkrocení zlé ženy, Sen noci svatojánské, Mnoho povyku pro nic, Kupec benátský atd.
• Historické hry: Čerpá výhradně z anglické historie, kterou vykládá účelově (propaganda vlády Alžběty I.). Často řeší Válku růží. 11 her: Jindřich VI., IV., VII., Richard III., II. (V českém kontextu se příliš nehrají).
• Tragédie: Semknuté, formálně mistrné. Využívají antické náměty a silné motivace postav – největší charaktery všech dob. Většina postav umírá zbytečně. Objevují se duchové, žárlivost, oživlé mrtvoly. 10 tragédií: Romeo a Julie, Julius Caesar, Hamlet, Othello, Král Lear, Macbeth.
• Romance: Pohádková dobrodružství plná magie a snů. Velmi populární na konci kariéry. Hrdinou bývá kouzelník. 6 romancí: Zimní pohádka, Bouře.

Literární kontext

Renesance:

• Znamená znovuzrození (antiky a humanismu), je založena na rozumu a poznání světa.
• Šířila se z Itálie přes Francii do Anglie a Španělska od přelomu 13./14. století až do 17. století.
• Dochází k objevům (Čína, Indie), vzniku prvních bank, heliocentrismu (Koperník) a náboženským změnám (rozpad církve na katolíky a protestanty). Odklon od víry ale zcela neprobíhá.
• Architektura: sloupy, arkády, kupole, sgrafita (Michelangelo). Výtvarné umění: sbíhavá perspektiva (Leonardo Da Vinci, Donatello). Literatura: ústup náboženství, do popředí existence člověka. Vznikají romány, eposy, sonety a francouzské balady.

Dílo: Hamlet, kralevic dánský

Základní literární teorie:

• Literární druh: Drama (alžbětinské drama).
• Literární žánr: Tragédie o 5 dějstvích (člení se na jednání – scény – výstupy).
• Téma a hlavní myšlenka: Tragický příběh dánského prince Hamleta, který se snaží pomstít svého zavražděného otce. Nakonec se mu podaří vraha zabít, ale umírá spolu s ním. Obsahuje hluboké filozofické úvahy o smyslu žití (nejslavnější monology v historii divadla).
• Ústřední motiv: Šílenství. Hamlet šílenství předstírá, aby mohl skrytě pozorovat strýce. Ofélie naopak zešílí doopravdy (po smrti otce a Hamletově odmítnutí). Šílená je i samotná doba (intriky, chování matky).
• Časoprostor: Děj se odehrává v Dánsku (hrad Elsinor a jeho hradby, pobřeží, hřbitov, dům Polonia).

Kompozice a jazyk:

• Kompozice: Chronologická (rozděleno na dějství a výstupy). Text je postaven na dialozích a filozofických monolozích (zejména u Hamleta).
• Jazyk: Střídá se verš a próza. Tragédie je vyšší žánr, čemuž odpovídá vznešený veršovaný jazyk u šlechty a v monolozích (inverze, zvolání, oslovení, metafory, patetičnost). Naopak u nižších vrstev (sluhové, hrobníci) se používá próza, hovorový jazyk, cynismus a expresivní až vulgární výrazy. Samotný Hamlet tyto roviny střídá (vznešené monology x vulgární a erotické narážky v předstíraném šílenství).

Charakteristika hlavních postav:

• Hamlet: Dánský princ. Je hluboce zasažen smrtí otce. Zpočátku se jeví melancholicky, ve skutečnosti je velmi moudrý intelektuál. Touží po pomstě, ale trpí nedůvěrou a pochybnostmi o vlastní síle. Dokáže být zbrklý (probodne Polonia), vulgární (k Ofélii) a nepředvídatelný. Má „dvě tváře“ – milující muž x předstíraný šílenec (přičemž se mu šílenství chvílemi vymyká z rukou). Miluje přítele Horacia a svou matku, které ale vyčítá rychlý sňatek.
• Ofélie: Dcera Polonia, sestra Laerta. Působí labilně a poslušně (nechá sebou manipulovat). Je zmatená z Hamletova šílenství, kterému věří. Když ji Hamlet odvrhne a zabije jejího otce, zešílí doopravdy a spáchá sebevraždu (utopí se).
• Claudius: Strýc Hamleta, král a bratrovrah. Je mocichtivý (zabil bratra pro trůn). Přetvařuje se před lidem i královnou, cítí sice povrchní lítost (modlí se), ale nejedná podle ní. Je výbušný a Hamleta se bojí.
• Gertruda: Královna, Hamletova matka. Při sporech stojí za Claudiem, ale Hamleta má stále ráda a záleží jí na něm.
• Polonius: Králův rádce. Hraje si na chytřejšího a důležitějšího, než je. Je vlezlý, špehuje své vlastní děti a intrikuje, na což nakonec doplatí životem.
• Laertes: Syn Polonia, výborný šermíř. Dbá na čest rodiny, ale kvůli touze po pomstě se nakonec spojí s Claudiem a jedná nečestně (otrávený meč).
• Horacio: Hamletův spolužák a jediný opravdový, spolehlivý přítel.
• Rosencrantz a Guildenstern: Hamletovi bývalí spolužáci, které Claudius pozval, aby zjistili, proč princ blázní. Slouží jako královy loutky, Hamlet je prokoukne a považuje je za zrádce.

Detailní děj (obsah po dějstvích):

1. dějství:

Na dánském hradu Elsinor se strážným (Bernardo, Marcellus) a Horaciovi zjeví o půlnoci duch zemřelého krále Hamleta. Horacio slíbí, že o tom řekne princovi. Současně se na hradě nový král Claudius snaží odradit mladého Hamleta od smutku za mrtvého otce. Hamlet je ale zdrcený tím, že si jeho matka už měsíc po pohřbu vzala otcova bratra Claudia. V další scéně se Laertes loučí se sestrou Ofélií a varuje ji před vztahem s Hamletem, totéž jí nařizuje otec Polonius. V noci se Hamlet setkává s Duchem. Ten mu prozradí hrůznou pravdu – nezabila ho hadí kousnutí, ale vlastní bratr Claudius mu ve spánku nalil jed do ucha. Duch žádá pomstu, ale matku má Hamlet ušetřit. Princ přiměje přátele k mlčenlivosti a rozhodne se předstírat šílenství.

2. dějství:

Polonius posílá sluhu sledovat syna Laerta do Francie. Přibíhá vyděšená Ofélie a líčí otci Hamletovo šílené chování. Polonius si myslí, že se princ zbláznil z neopětované lásky k Ofélii, a běží to říct králi. Na hrad mezitím přijíždějí princovi spolužáci Rosencrantz a Guildenstern, které si Claudius najal jako špehy. Současně přijíždějí i potulní herci. Hamlet vymyslí plán – nechá herce zahrát hru o přesně takové vraždě, jakou mu popsal Duch, aby mohl sledovat strýcovu reakci a získal důkaz viny.

3. dějství: (Zde zaznívá slavný monolog „Být či nebýt“ o smyslu žití a smrti). Král a Polonius se schovají a nastrčí Ofélii, aby si s Hamletem promluvila. Z rozhovoru král pochopí, že Hamlet neblázní z lásky, bojí se ho a rozhodne se ho poslat do Anglie. Večer herci sehrají hru s vraždou krále jedem. Claudius to psychicky nevydrží a v panice uteče, čímž potvrdí svou vinu. Královna volá Hamleta k sobě do komnaty. Polonius se u ní schová za závěs, aby vše vyslechl. Během ostré hádky s matkou Hamlet uslyší za závěsem hluk. Myslí si, že je to král, a Polonia omylem probodne. Následně nutí matku ke zpovědi z hříchů.

4. dějství:

Král je po vraždě Polonia rozzuřen a okamžitě posílá Hamleta do Anglie. Dává mu na cestu dopis pro anglického krále s žádostí o Hamletovu popravu. Zatímco Hamlet cestuje, v Dánsku Ofélie neunese smrt otce (a Hamletovo chování) a zešílí. Přijíždí rozzuřený Laertes a chce otce pomstít. Král mu slíbí, že mu v tom pomůže a svede vinu na Hamleta. Hamletovi se na moři podaří uniknout pirátům a posílá zprávu, že se vrací do Dánska. Král tedy vymyslí plán: Laertes vyzve Hamleta na šermířský souboj. Laertes si nečestně potře hrot meče jedem, a pokud by to nevyšlo, Claudius připraví číši s otráveným vínem. Dějství končí zprávou královny, že Ofélie utonula při věšení věnců na vrbu.

5. dějství:

Na hřbitově se dva hrobníci dohadují o Oféliině sebevraždě. Přichází Hamlet s Horaciem a vtipkují u vykopaných lebek. Když dorazí pohřební průvod, Hamlet se s Laertem popere přímo v hrobě a vyznává, že Ofélii opravdu miloval. Před finálním soubojem Hamlet líčí Horaciovi, že králův dopis tajně přepsal tak, aby v Anglii popravili jeho zrádné spolužáky. Všichni se scházejí k souboji. Hamlet získává první bod. Král mu nabízí otrávené víno, ale on odmítá. Víno na oslavu jeho zásahu omylem vypije královna a otráví se. Během boje Laertes zraní Hamleta otráveným mečem, ale v zápalu bitky si zbraně prohodí a Hamlet ho zasáhne stejnou otrávenou zbraní. Umírající Laertes odhalí celou pravdu a svede vinu na krále. Hamlet z posledních sil Claudia probodne a donutí ho vypít zbytek jedu. Všichni tři umírají. Hamlet odpouští Laertovi a před smrtí žádá Horacia, aby přežil a vyprávěl světu jejich pravdivý příběh. Dává svůj hlas norskému princi Fortinbrasovi. Ten vzápětí přichází jako vítěz, zjišťuje tragédii a nechává Hamleta se ctí a vojenskou salvou odnést.

The post Hamlet – čtenářský deník first appeared on CtenarskyDeniky.cz.

Kniha: Ostře sledované vlaky

Autor: Bohumil Hrabal

Deník přidal(a): Lucie W.

Přidáno na: Studijni-svet.cz

Bohumil Hrabal

Základní údaje o autorovi a období:

• Bohumil Hrabal byl český prozaik, jeden z nejvýznamnějších autorů české literatury 2. poloviny 20. století.
• Žil v letech 1914–1997.
• Ve své tvorbě často zachycoval obyčejné lidi, jejich každodennost, zvláštní osudy i absurditu života.
• Pro jeho styl je typická tragikomika, černý humor, hospodská mluva, poetizace všednosti a osobitý proud vyprávění.
• Autor se inspiroval svou vlastní prací výpravčího v Kostomlatech a Dobrovicích.
• Dílo tematicky souvisí s válečnou literaturou a zachycuje konec druhé světové války.
• Další autoři tohoto období: Arnošt Lustig, Jan Otčenášek, Josef Škvorecký.

Další díla:

• Ostře sledované vlaky
• Perlička na dně
• Pábitelé
• Postřižiny
• Slavnosti sněženek
• Obsluhoval jsem anglického krále
• Příliš hlučná samota

Dílo: Ostře sledované vlaky

Základní literární teorie:

• Literární druh, žánr: Epika / próza, novela – kratší příběh, méně postav.
• Zařazení autora, doba, další autoři: Válečná literatura, konec 2. světové války, motivy každodenního života za okupace.
• Hlavní myšlenky: Nesmyslnost války, která mění lidi, jejich charaktery a zasahuje do jejich běžných, všedních životů a nutí je k jednání, které jim není vlastní.
• Další myšlenka: „Nesmyslné“ úmrtí mladého muže na konci války – přerod chlapce v muže.
• Místo a čas: Rok 1945, únor, Kostomlaty, malé nádraží.

Charakteristika tvorby, stylu:

• Autor se inspiroval svou vlastní prací výpravčího v Kostomlatech a Dobrovicích.
• Celková syrovost díla.
• Tragikomika, erotika, černý humor.
• Vyprávění místy působí jako proud řeči, ale dějová linie je zachována.

Slovní zásoba díla:

• Spisovná čeština.
• Obecná čeština.
• Vulgarismy.
• Přirovnání, metafory.
• Ich-forma.
• Německý jazyk.

Hlavní postavy:

• Miloš Hrma – dvaadvacetiletý mladík, který dělá výpravčího na malém nádraží. Je citlivý, nejistý, naivní a nezkušený. Během děje dospívá a mění se z chlapce v muže.
• Výpravčí Hubička – zkušený železničář, sebejistý, lehkovážný, oblíbený u žen. Miloš ho obdivuje jako mužský vzor.
• Pan přednosta – přednosta stanice, komická postava, úřednický typ, který řeší řád a pořádek i ve válečné době.
• Viktoria Freie – odvážná odbojářka, která se podílí na sabotáži Říšského vlaku a Milošovi pomůže získat mužské sebevědomí.
• Máša – Milošova dívka, s níž Miloš zažil své milostné selhání, které výrazně ovlivnilo jeho psychiku.

Děj:

Miloš Hrma je dvaadvacetiletý mladík, který pracuje jako elév na malém nádraží v Kostomlatech. Je citlivý, nejistý a velmi naivní. Na první pohled se může zdát, že se na malém nádraží nic důležitého neděje, ale i sem doléhá válka a její absurdita. Miloš navíc řeší vlastní osobní krizi – v minulosti se pokusil o sebevraždu, když selhal v intimní chvíli jako muž. Tento zážitek v něm zanechal pocit méněcennosti a studu.

Na nádraží pracuje s výpravčím Hubičkou, kterého obdivuje pro jeho lehkost, s jakou jedná se ženami, i pro jeho sebejistotu. Hubička je oproti Milošovi zkušený, odvážný a působí dojmem člověka, kterého nic nezaskočí. Kolem nádraží se odehrávají drobné tragikomické epizody, například aféra s telegrafistkou, která ukazuje Hrabalův smysl pro černý humor i absurditu úředního světa. Vedle toho všeho ale stále sílí válečné napětí a je zřejmé, že konec války se blíží.

Miloš se postupně dostává do kontaktu s odbojem. Při domluvě na sabotáž Říšského vlaku se setkává s Viktorií Freie. Toto setkání je pro něj zásadní nejen kvůli odboji, ale i v osobní rovině – Viktoria mu dodá mužské sebevědomí, které dosud postrádal. Miloš díky tomu získá vnitřní klid, odvahu a pocit, že konečně dospěl. Poprvé má pocit, že obstál jako muž i jako člověk.

Následně se zapojuje do sabotáže německého vlaku. Akce je však velmi nebezpečná a Miloš je při ní postřelen. I on sám přitom střelí německého vojáka. Oba pak leží vedle sebe ve sněhu. Když Miloš vidí vojákovo utrpení, nevnímá ho už jen jako nepřítele, ale především jako člověka. Najde pušku a dvakrát ho střelí, aby jeho utrpení ukončil. Tento okamžik ukazuje, jak hluboce válka deformuje lidské jednání i morálku.

Miloš je v tu chvíli už vnitřně smířený se svým osudem. Vzpomíná na matku a po vyslechnutí detonace umírá. Jeho smrt přichází na samém konci války, a právě proto působí ještě tragičtěji a nesmyslněji. Zároveň ale jeho konec představuje dokončení přerodu nejistého chlapce v dospělého muže, který našel odvahu, klid a vlastní identitu.

Prvky v díle:

• „Und jetz muss ich wirklich nach Kersko.“
• „…v blázinci mi doktor Brabec řekl, že bych si měl otřít parůžek s nějakou starší dámou…“
• „…Miloši, špatně jsem chytil kontrafaleš. Spadl jsem z oltáře lásky…“
• „Ta hyéna skvrnitá!“

Inspirace, napodobení díla, film:

• Kniha byla zfilmována režisérem Jiřím Menzelem v roce 1966.
• Film získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film.

The post Ostře sledované vlaky – čtenářský deník first appeared on CtenarskyDeniky.cz.

Kniha: Havran

Autor: Edgar Allan Poe

Deník přidal(a): TerkaCZ

Více deníků na Studijni-svet.cz

Edgar Allan Poe

Život a postoje autora:

• Žil v letech 1809 až 1849 a byl to americký básník, prozaik, literární teoretik, kritik a novinář.
• Je považován za jednoho z nejvýznamnějších představitelů amerického (temného) romantismu.
• Měl velmi tragický a neklidný život. V dětství brzy osiřel (otec rodinu opustil, matka zemřela na tuberkulózu) a byl vychováván rodinou Allanů, se kterými měl celoživotní spory.
• Oženil se se svou teprve třináctiletou sestřenicí Virginií Clemmovou. Její předčasná smrt na tuberkulózu (1847) ho psychicky zcela zdrtila a tento motiv mrtvé, krásné ženy se stal ústředním motivem jeho tvorby (včetně Havrana).
• Proslavil se temnými, mysteriózními, psychologickými a hororovými díly. Často psal o smrti, šílenství, vině, melancholii a pohřbech zaživa.
• Je celosvětově považován za zakladatele moderní detektivní povídky a průkopníka hororového a sci-fi žánru.
• Celý život bojoval s chudobou, depresemi, závislostí na alkoholu a na opiu.
• Zemřel za nevyjasněných a dodnes tajemných okolností v Baltimoru (byl nalezen v cizím oblečení v blouznivém stavu na ulici).

Autorova další tvorba:

• Poezie: sbírka Havran a jiné básně (obsahuje např. básně Lenora, Zvony, Annabel Lee, Sen ve snu, Eldorado).
• Detektivní povídky: Vraždy v ulici Morgue, Zlatý brouk.
• Hororové a mysteriózní povídky: Jáma a kyvadlo, Černý kocour, Zrádné srdce, Pád domu Usherů, Maska červené smrti, Sud vína amontilladského.

Dílo: Havran (The Raven)

Základní literární teorie:

• Literární druh: Lyricko-epická skladba (obsahuje děj a příběh, ale je psána veršovanou, pocitovou formou).
• Literární žánr: Romantická balada (nebo baladická báseň s prvky hororu).
• Literární směr: Americký romantismus 1. poloviny 19. století (báseň vyšla poprvé v roce 1845).
• Téma a hlavní myšlenka: Hlavním tématem je zničující bolest ze ztráty milované osoby, neschopnost zapomenout a postupný pád do šílenství. Hlavní myšlenkou je fakt, že proti neúprosné smrti a samotě není obrany. Havran představuje ztělesnění věčného smutku, beznaděje a trýznivých vzpomínek, které člověka už nikdy neopustí.
• Časoprostor: Děj se odehrává během jediné chladné, bouřlivé prosincové noci (přesně o půlnoci). Prostorem je temný a osamělý pokoj (knihovna) vypravěče. Atmosféra je silně gotická a ponurá.

Kompozice, jazyk a překlady:

• Kompozice: Báseň se skládá z 18 strof (slok), každá má 6 veršů. Kompozice je chronologická a vysoce gradující (od klidného čtení k naprostému šílenství).
• Forma: Ich-forma (příběh vypráví sám hlavní hrdina ze svého pohledu).
• Refrén: Klíčovým prvkem básně je neustále se opakující refrén „Nikdy víc“ (v anglickém originále „Nevermore“). Toto slovo zní jako zakrákání havrana a s každou další strofou nabírá děsivější a beznadějnější význam.
• Básnické prostředky: Poe byl mistrem hudebnosti verše. Používá velmi silnou zvukomalbu (onomatopoii), aliteraci (opakování stejných hlásek), vnitřní rýmy, metafory, personifikaci a temné symboly (půlnoc = konec; prosinec = smrt; havran = zlé znamení/smutek; socha Pallas Athény = rozum, na kterém usadil iracionální strach).
• České překlady: Protože je originál založen na specifickém zvuku anglického slova Nevermore, je překlad do češtiny velmi obtížný. Nejznámější a nejoceňovanější české překlady vytvořili Vrchlický, Nezval nebo Nezvalův překladatel Vítězslav Nezval, případně modernější překladatelé jako Rudolf Havel.

Charakteristika hlavních postav:

• Vypravěč (Lyrický subjekt): Osamělý, melancholický mladý muž (pravděpodobně student nebo učenec). Hluboce truchlí po své zemřelé milované Lenoře. Je psychicky i fyzicky vyčerpaný, trpí nespavostí a hledá útěchu ve starých magických knihách. Jeho psychický stav se během básně postupně zhoršuje od zvědavosti přes naději až k naprostému zlomení, zoufalství a trvalému šílenství.
• Havran: Tajemný, majestátní, černý a zlověstný pták, který oknem vletí do vypravěčova pokoje. Je symbolem zkázy, smutku a smrti. Ačkoliv umí říkat jediné slovo („Nikdy víc“), vypravěč si jeho odpovědi vztahuje ke svému vlastnímu utrpení a dává jim hluboký význam.
• Lenora: Mrtvá milovaná žena vypravěče. V básni přímo nevystupuje (je mrtvá), ale je samotným hnacím motorem a příčinou veškeré bolesti a děje v básni. Symbolizuje ideální, čistou, andělskou a navždy ztracenou krásu.

Detailní děj (Obsah):

Báseň se odehrává v pochmurné atmosféře uprostřed mrazivé, bouřlivé prosincové noci, přesně o půlnoci. Osamělý vypravěč sedí ve svém temném pokoji obklopen starými, polozapomenutými magickými knihami. Je napůl v polospánku a snaží se marně studovat, aby alespoň na chvíli zapomněl na obrovskou bolest ze ztráty své milované, čisté a předčasně zemřelé dívky, kterou andělé nazvali Lenora. V naprostém tichu ho najednou vyruší jemné ťukání na dveře. Zpočátku se snaží sám sebe uklidnit racionální myšlenkou, že je to jen nějaký opožděný noční host. Když ale dveře otevře, zírá jen do hluboké, prázdné tmy. Ze zoufalství zašeptá do tmy jméno „Lenora“, ale odpoví mu jen tichá ozvěna.

Ťukání se vzápětí ozve znovu, tentokrát znatelně hlasitěji, a vychází od zavřeného okna. Vypravěč, který si to stále logicky vysvětluje jako nárazy větru, okno prudce otevře. Dovnitř s třepotáním křídel majestátně vletí obrovský, zlověstný a temný havran. Bez jakéhokoliv náznaku strachu nebo úcty proletí pokojem a hrdě se usadí na bílé mramorové bustě Pallas Athény (bohyně moudrosti), která stojí nade dveřmi. Vypravěč je zpočátku přítomností tohoto podivného ptáka spíše pobaven. S úsměvem se zeptá havrana, jaké je jeho jméno na onom světě. K jeho obrovskému překvapení pták lidským hlasem srozumitelně zachroptí jediné slovo: „Nevermore“ (Nikdy víc).

Muž je ohromen, že pták umí mluvit. Logicky si sice odvodí, že havran pravděpodobně kdysi patřil nějakému nešťastnému pánovi, od kterého se toto jediné slovo mechanicky naučil, ale situace ho začne čím dál více fascinovat a znepokojovat. Přisune si křeslo přímo před sochu s havranem a začne přemýšlet. V tom okamžiku v něm znovu propukne naplno bolest ze ztráty Lenory a on si začne představovat, že vzduch v pokoji zhoustl a naplnil se vůní andělských kadidel. V blouznění a rostoucím zoufalství začne ptákovi klást stále naléhavější a trýznivější otázky. Nejprve se ptá, jestli někdy existuje lék (nepenthes) na jeho bolest a jestli někdy dokáže na svou Lenoru zapomenout. Havran však krutě odpoví: „Nikdy víc.“

Vypravěč postupně propadá šílenství a zuřivosti. Označuje ptáka za zlou věštbu a vyslance z pekla. Křičí na něj tu nejbolestivější otázku ze všech – ptá se, zda se po své smrti, v onom vzdáleném nebeském ráji (Edenu), ještě někdy setká se svou čistou, andělskou Lenorou a zda ji bude moci obejmout. Havran však z mramorové sochy opět pronese své chladné a zničující: „Nikdy víc.“ Zlomený a rozzuřený muž na ptáka začne křičet a přikazuje mu, aby okamžitě opustil jeho dům, vrátil se zpět do pekelné noci a nenechal v pokoji ani pírko jako připomínku této lži. Havran však odpoví: „Nikdy víc.“ V děsivém závěru básně vypravěč rezignovaně zjišťuje, že havran už nikdy neodletí. Zůstává trvale sedět na soše bohyně moudrosti, jeho stín dopadá na podlahu a vypravěčova zmučená duše se z tohoto temného stínu už nikdy víc nepozvedne. Definitivně se propadl do věčného šílenství a beznaděje.

Vlastní názor na dílo:

Báseň Havran na mě působila neuvěřitelně temně, až hororově, ale zároveň velmi krásně a smutně. Nejvíce mě zaujal právě samotný havran, který sice pořád opakuje jen jedno jediné slovo, ale jeho význam je pro hlavního hrdinu s každou slokou děsivější, osudovější a zraňující. Líbilo se mi, jak Poe dokázal popsat psychologii hlavní postavy – jak se ten muž z počátečního pobavení a úsměvu nad ptákem postupně, krůček po krůčku, zblázní jen z vlastních vzpomínek. Dílo naprosto dokonale ukazuje, jak ničivý a silný dokáže být smutek po ztrátě blízkého člověka, když ho nedokážeme přijmout. Báseň je sice náročnější na pochopení (protože má hodně symbolů a složitou strukturu), ale má tak obrovskou a mrazivou atmosféru, že dokáže okamžitě zaujmout.

The post Havran – čtenářský deník first appeared on CtenarskyDeniky.cz.

Kniha: O myších a lidech

Autor: John Steinbeck

Deník přidal(a): Alexandra

Více deníků a rozborů na Studijni-svet.cz

John Ernst Steinbeck

Základní údaje o autorovi a období:

• Byl americký spisovatel, nositel Pulitzerovy ceny za román Hrozny hněvu (1940) a Nobelovy ceny (1962).
• V letech 1919–1925 studoval na univerzitě ve Stanfordu historii a anglickou literaturu.
• Potom se pokoušel uchytit v New Yorku jako novinář a spisovatel.
• Střídal různá zaměstnání (pracoval na rančích, v cukrovaru, stavěl silnice), zkušenosti z tohoto období využil ve svých sociálně kritických románech.
• Jeho romány je třeba chápat jako reakci na hospodářskou krizi, nehledají řešení, omezují se na popis bídy. Jeho hrdinové jsou obyčejní lidé, většinou zemědělci.
• Je zařazen do období 1. pol. 20. století, meziválečné literatury, sociálně kritické prózy.
• Autoři, kteří psali ve stejném období: Mark Twain, Ernest Hemingway, Francis Scott Fitzgerald (Velký Gatsby).

Další díla:

• Hrozny hněvu (historie rodin, které přišly o půdu a zoufale putují Spojenými státy za slíbenou prací)
• Neznámému bohu
• Ryzáček
• Na Plechárně
• Toulavý autobus

Dílo: O myších a lidech

Základní literární teorie:

• Literární druh a žánr: epika, novela
• Rok prvního vydání: 1937 (přečtené vydání: Alpress, Frýdek-Místek, 2004, překlad Vladimír Vendyš)
• Téma a hlavní myšlenka: Hlavním tématem je kritika drsných sociálních podmínek, absolutní osamělost nádeníků, nedosažitelnost amerického snu a falešné naděje. Důležitým motivem je obětavé přátelství a eutanazie (zabití z milosti).
• Časoprostor: Děj se odehrává ve 30. letech 20. století (v době hospodářské krize). Prostorem je venkovské salinaské údolí poblíž města Soledad v Kalifornii.

Kompozice a jazyk:

• Kompozice: Chronologická. Vyprávění probíhá v er-formě z pohledu nezúčastněného, objektivního vypravěče. Má silnou divadelní strukturu (mnoho dialogů).
• Jazyk: Jednoduchý a reálný. V dialozích se hojně využívá nespisovná čeština, slang a hovorové výrazy dělníků.

Charakteristika hlavních postav:

• George Milton: Malý s ostrými rysy, povahově rázný, kritický a obětavý. Urovnává všechny problémy, stará se o Lennieho, i když opakovaně vzpomíná, jak by se mohl sám mít dobře.
• Lennie Small: Velký, s ohromnou silou, nevýraznými rysy. Je hloupý a naivní, ale hodný a pracovitý. Rád hladí hebké věci, což ho přivádí do potíží.
• Candy: Starý dobrák, kterého oslní nápad na hospodářství a rád by se k němu na stará kolena s úsporami přidal.
• Curley: Syn majitele farmy, agresivní člověk s komplexem méněcennosti, který se rád pere.
• Curleyho žena: Krásná, ale v manželství nešťastná a osamělá žena, která se snaží upoutat pozornost dělníků.
• Slim: Moudrý kočí, přirozená autorita mezi dělníky.
• Crooks: Koňák černoch, který žije kvůli rasismu osaměle na okraji společnosti.

Detailní děj (Obsah):

Příběh se odehrává ve 30. letech 20. století, kdy dva potulní zemědělští dělníci, Lennie Small a George Milton, utíkají z města Weed a hledají novou práci. Museli utéct, protože Lennie – obrovský muž s mentálním postižením – tam nechtěně vyděsil mladou ženu, když jí ze záliby v hebkých věcech začal hladit šaty a v panice ji odmítl pustit, což žena nahlásila jako pokus o znásilnění. Nyní oba míří pracovat na farmu do salinaského údolí poblíž města Soledad. Jejich snem je našetřit si peníze na vlastní hospodářství a chovat tam krávy, prasata, slepice a Lennie by se staral o králíky. Protože se George bojí, že Lennie opět provede nějakou hloupost, nařídí mu u řeky, aby se sem přišel schovat do vrbiček, jestli něco provede, a přikáže mu, ať při nástupu do práce raději mlčí.

Na farmě začnou pracovat a Lennie svou silou odvádí za dva. Seznamují se s ostatními – s moudrým kočím Slimem, který dá Lenniemu štěně, s černošským koňákem Crooksem a s uklízečem Candym, kterého jejich nápad s hospodářstvím oslní a chce se k nim s úsporami přidat. Na farmě je rovněž Curley, syn majitele farmy, který se rád pere, a jeho krásná žena. Curley jednou žárlivě obviní Lennieho, že po ní kouká, a začne do něho surově tlouct. Lennie se zpočátku nebrání, ale na Georgův povel mu nakonec svou obrovskou silou rozmáčkne ruku. Nikdo mu to ale nevyčítá, protože si o to Curley říkal.

Když se všichni vydali do města, šel se Lennie podívat za štěnětem. Další den však Lennie sedí ve stáji a hladí už jen mrtvé štěně, které ve své neobratnosti omylem zabil. Za chvilku přijde Curleyho žena. I když má Lennie od George nařízeno se s ní nebavit, přemluví ho a vypráví mu o svém nešťastném životě. Lennie se jí přizná, že zabil štěně a že rád sahá na hebké věci. Ona mu proto nabídne, ať si pohladí její jemné vlasy. Lennie však přitlačí, a když žena začne křičet a škubat sebou, zpanikaří. Zavře jí ústa a při snaze ji utišit jí nechtěně zlomí vaz. Když si uvědomí, co provedl, uteče se schovat do vrbiček k řece.

Za chvíli je tělo nalezeno a všem, zejména Curleymu, je jasné, že to udělal Lennie. Vydají se ho lynčovat a zabít. George však běží napřed k řece, kde Lennieho najde. Lennie čeká pokárání, ale George si k němu sedne a začne mu klidným hlasem znovu vyprávět jejich krásný sen o tom, jaké budou mít hospodářství. Zatímco si Lennie představuje budoucnost, George vytáhne zbraň a z milosrdenství, aby ho uchránil před krutou smrtí od rozzuřeného davu, ho střelí do zátylku.

Zhodnocení:

Knížka se mi velice líbila kvůli poutavému příběhu. Líbily se mi různé povahové rysy postav a sama zápletka. Nejvíc mě překvapil konec, kdy George zastřelil Lennieho, i přes to, že to nejspíš myslel dobře. Také mě zaujala Curleyho žena, která se mi zpočátku nelíbila, ale později mě překvapila svou opuštěností a tím, že chtěla jen lásku. Také se mi líbila postava Candyho jako milého staršího pána, který chtěl na stáří klidně žít a pomoct Georgovi a Lenniemu s jejich nápadem. Celou knížku hodnotím velmi kladně.

Úryvek: (strana 92)

Lennie se vyděsil. Obličej se mu zkroutil. Vtom zaječela, a jeho druhá ruka jí přikryla ústa a nos a sevřela se. „To ne, prosím vás,“ žadonil. „Nechte toho, prosím vás. George se bude zlobit.“

Škubala se mu divoce pod rukama. Nohama tloukla do sena a hleděla se mu vykroutit, zpod ruky mu vycházelo zastřené ječení. Lennie se hrůzou rozplakal a začal ji prosit: „Jé! Tohle mi, prosím vás, nedělejte. George pak řekne, že jsem něco proved. A nedovolí mi opatrovat králíky.“ Pohnul trochu rukou a z jejích úst vyšel chraplavý výkřik. Tu se Lennie dohřál. „Nechte si to už! Jenom mi neječte! Ještě mě přivedete do maléru, tak jak to říkal George. Nechte toho už přece!“ Ale ona sebou škubala dál a v očích měla šílenou hrůzu. Zacloumal jí proto, měl už na ni vztek. „Přestaňte mi ječet!“ A zacloumal jí, její tělo sebou plesklo jako ryba. A už se ani nepohnula, neboť Lennie jí zlomil vaz.

The post O myších a lidech – čtenářský deník first appeared on CtenarskyDeniky.cz.

Kniha: Malý princ

Autor: Antoine De Saint Exupéry

Deník přidal(a): 605Ver

Přidáno na Studijni-svet.cz

Antoine de Saint-Exupéry

Život a postoje autora:

• Žil v letech 1900 až 1944 a byl to významný francouzský prozaik, publicista a vášnivý letec.
• Studoval ve Švýcarsku a v Paříži, kde se formovalo jeho hluboké humanistické cítění.
• Je všeobecně považován nejen za spisovatele, ale také za filozofa, který hledal hlubší smysl lidské existence, přátelství a odpovědnosti.
• Civilní letectví pro něj bylo celoživotní vášní (působil mimo jiné jako ředitel letiště v Africe a létal s poštou přes Saharu či do Jižní Ameriky).
• Za druhé světové války narukoval jako vojenský průzkumný letec, přestože už překročil věkový limit.
• Zemřel tragicky během války; dne 31. července 1944 odstartoval z Korsiky k průzkumnému letu nad Francií a jeho letoun byl sestřelen nad Středozemním mořem (trosky letadla byly objeveny až v roce 2000).

Autorova další tvorba:

• Citadela: Rozsáhlý, filozofický a nedokončený román z pouštního prostředí, který shrnuje autorovy myšlenky o životě.
• Válečný pilot: Román z prostředí druhé světové války reflektující zkázu a naději.
• Noční let: Román, jehož děj se odehrává během jediné noci, kdy pilota zasáhne cyklónová bouře nad mořem.
• Země lidí: Próza z leteckého prostředí oslavující lidské hrdinství, solidaritu a kamarádství.

Dílo: Malý princ

Základní literární teorie:

• Literární druh: Epika (má plynulý děj a příběh).
• Literární žánr: Filozofická pohádka (alegorie). Obsahuje sice pohádkové a nadpřirozené motivy, ale primárně nutí k hlubokému zamyšlení nad lidským životem.
• Literární směr a kontext: Francouzská literatura 1. poloviny 20. století (kniha vyšla roku 1943 v USA). Řadí se k humanistickému proudu moderní světové literatury.
• Téma a hlavní myšlenka: Hlavním tématem je ostrý kontrast mezi čistým dětským vnímáním světa a prázdným, materialistickým světem dospělých. Kniha vyzdvihuje pravé životní hodnoty – lásku, přátelství, věrnost a ochotu přijmout odpovědnost za ty, které jsme si k sobě připoutali. Slavná myšlenka zní: „Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“
• Časoprostor: Děj se odehrává v africké poušti Sahaře a na různých fiktivních planetkách ve vesmíru. Čas není přesně určen (zabírá zhruba 8 dní v poušti).

Kompozice, forma a jazyk:

• Kompozice: Kniha je rozdělena do 27 krátkých kapitol (označených římskými číslicemi). Rámcová kompozice (začátek a konec v poušti) je chronologická, zatímco princovo vyprávění o putování po planetách je retrospektivní.
• Forma: Próza doplněná o slavné, dnes již ikonické autorské ilustrace, které jsou pevnou součástí děje (např. slon v hroznýšovi, beránek v bedýnce).
• Jazyk a styl: Text je psán velmi jednoduchým, srozumitelným a spisovným jazykem s krátkými větami, aby působil dětsky. Nenajdeme zde žádné vulgarismy ani slang.
• Tropy a figury: Dílo je postaveno na obrovském množství personifikací (květina i zvířata mluví a myslí), metafor (princovo mrtvé tělo je označeno jako „stará opuštěná skořápka“), přirovnání („klesl pomalu, jako padá strom“; „pomačkaná jako vlčí máky“) a symbolů (růže = láska/žena, liška = přítel, baobaby = zlo/fašismus, had = smrt).

Charakteristika hlavních postav:

• Malý princ: Malý chlapec se zlatými vlasy z planetky B612. Je ztělesněním nevinnosti, upřímnosti a dětské zvídavosti. Zodpovědně se stará o svou planetu, miluje svou růži, ale nerozumí složitému a chladnému světu dospělých.
• Pilot (vypravěč): Samotné alter ego Exupéryho. Dospělý muž, který si však uchoval pochopení pro dětskou fantazii a duši. S princem naváže hluboké přátelství.
• Růže: Krásná, ale velmi pyšná, marnivá a panovačná květina na princově planetě. Pod svou pýchou však skrývá křehkost a hlubokou lásku k princi. Je symbolem osudové ženy.
• Liška: Moudrá a zpočátku osamělá obyvatelka Země. Vysvětlí princi, co znamená někoho si „ochočit“ (vytvořit si k němu pouto), a naučí ho hlavní pravdy o životě a lásce.
• Had: Tvor promlouvající v hádankách. Představuje smrt, ale zároveň i jedinou možnost, jak se může princ vrátit zpět ke své květině.
• Obyvatelé planetek (Dospělí): Ztělesňují různé absurdní lidské vlastnosti a zlozvyky. Král je panovačný a touží po moci, Domýšlivec je samolibý a slyší jen chválu, Pijan utápí svůj stud v alkoholu, Byznysmen je materialista posedlý počítáním hvězd, Lampář slepě a bez odpočinku plní nesmyslný příkaz a Zeměpisec je teoretik, který sám nikdy nic neprozkoumal.

Detailní děj (Obsah):

Příběh začíná vzpomínkou vypravěče na dětství, kdy dospělí nepochopili jeho kresbu hroznýše trávícího slona a považovali ji za klobouk. O mnoho let později tento vypravěč, nyní už pilot, havaruje se svým letadlem uprostřed vyprahlé Sahary. Zničehonic se před ním objeví malý plavovlasý chlapec – Malý princ – a poprosí ho, aby mu nakreslil beránka. Pilotovi se žádná kresba nedaří, a tak chlapci nakreslí jen obyčejnou bedýnku se třemi dírkami a řekne, že beránek je uvnitř. Teprve s tímto řešením, které vyžaduje fantazii, je princ naprosto spokojen.

Během následujících dní, kdy se pilot zoufale snaží opravit motor letadla, mu Malý princ postupně vypráví svůj životní příběh. Pochází z nepatrného asteroidu B612, který je jen o málo větší než dům. Princ tam trávil dny vymetáním sopek a vytrháváním plevele nebezpečných baobabů, které by svými kořeny mohly planetku roztrhnout. Jednoho dne na jeho planetě vyrostla překrásná, ale velmi marnivá a koketní růže. Princ se do ní zamiloval a obětavě se o ni staral. Kvůli její pýše a malichernosti však začal o její lásce pochybovat, a tak se rozhodl svou planetu opustit a vydat se hledat poučení a přátele do vesmíru.

Během své cesty navštívil šest různých planetek, z nichž každou obýval jeden osamělý dospělý. Postupně potkal Krále, který chtěl všem vládnout; Domýšlivce, který toužil jen po obdivu; Pijana, který pil, aby zapomněl, že se stydí pít; Byznysmena, který nesmyslně počítal a vlastnil hvězdy; Lampáře, který bez ustání rozsvěcel a zhasínal lampu, protože se jeho planeta točila příliš rychle; a nakonec Zeměpisce, který jen psal tlusté knihy, ale o skutečném světě nic nevěděl. Právě Zeměpisec princi poradil, aby se vydal na planetu Zemi.

Na Zemi přistál princ v poušti a jako prvního potkal jedovatého hada, který mu slíbil, že ho svým uštknutím dokáže kdykoliv vrátit zpět na jeho hvězdu. Později princ objevil obrovskou zahradu plnou tisíců růží. Byl z toho hluboce zklamán, protože si celou dobu myslel, že jeho květina je jediná ve vesmíru. Zlom v jeho uvažování přineslo až setkání s moudrou liškou. Ta prince poprosila, aby si ji ochočil. Naučila ho, že vytvořením pouta se pro nás druhá bytost stává jedinečnou. Princ si díky ní uvědomil, že jeho růže je skutečně výjimečná, protože to byla ona, koho zaléval, chránil před větrem a komu věnoval svůj čas.

V poušti uběhne už osmý den a pilotovi s princem dojde voda. Společně se vydají hledat studnu a nakonec ji v písku jako zázrakem najdou. Pilot konečně úspěšně opraví motor svého letadla, ale zároveň zjistí, že uplynul přesně rok od chvíle, kdy princ na Zemi spadl. Princ se chce vrátit domů ke své květině, za kterou cítí odpovědnost. Jeho tělo je však na dalekou vesmírnou cestu příliš těžké, a proto se nechá uštknout žlutým hadem. Klesne tiše do písku jako podťatý strom. O šest let později pilot vzpomíná na svého malého přítele a věří, že se princ v pořádku vrátil na svou planetku. Kdykoliv se pilot v noci podívá na hvězdy, slyší je smát se, jako by to byly miliony malých rolniček.

Vlastní názor a aktuálnost:

Malý princ je výjimečné dílo, které se mi velmi líbilo svou hloubkou skrytou za zdánlivě dětským příběhem. Kniha je absolutně nadčasová a aktuální i dnes. Geniálně ukazuje střet čistého dětského vnímání světa s dospělostí, kde se lidé (stejně jako postavy na planetkách) často ženou jen za penězi, kariérou nebo mocí a zapomínají na obyčejné lidské vztahy. Princův výrok, že dospělí jsou zvláštní a podivní, bohužel v dnešním materialistickém světě platí snad ještě více než v době vzniku knihy.

The post Malý princ – čtenářský deník (6) first appeared on CtenarskyDeniky.cz.

Kniha: R.U.R.

Autor: Karel Čapek

Deník přidal(a): Eliška

Přidáno na: Studijni-svet.cz

Karel Čapek

Život a postoje autora:

• Žil v letech 1890 až 1938 a je jednou z největších osobností české i světové literatury meziválečného období.
• Byl to spisovatel, novinář, dramatik, překladatel a publicista. Tvořil romány, dramata, povídky i cestopisy.
• Pocházel z Malých Svatoňovic. Vystudoval filozofii, což silně ovlivnilo jeho tvorbu (věřil v pragmatismus a obyčejný lidský život).
• Byl blízkým přítelem prezidenta T. G. Masaryka, sdílel jeho demokratické a humanistické hodnoty.
• Byl zapřisáhlým antifašistou. Po Mnichovské dohodě (1938) byl na seznamu Gestapa určen k zatčení.
• Zemřel psychicky zdrcen na zápal plic na Boží hod vánoční roku 1938, jen několik měsíců po Mnichovu.
• Velkou část díla tvořil se svým bratrem Josefem Čapkem (malířem a spisovatelem, který později zahynul v koncentračním táboře).
• Karel Čapek je autorem mezinárodního slova robot – samotné slovo mu ale pro tuto hru poradil bratr Josef (ze starého slova „robota“).

Autorova další tvorba:

• Antiutopie a sci-fi: Válka s mloky, Krakatit, Továrna na absolutno.
• Dramata: Věc Makropulos, Bílá nemoc, Matka.
• Povídky a romány: Povídky z jedné a z druhé kapsy, Hordubal, Povětroň, Obyčejný život.

Dílo: R.U.R. (Rossum’s Universal Robots)

Základní literární teorie:

• Literární druh: Drama (divadelní hra).
• Literární žánr: Antiutopické a vědeckofantastické (sci-fi) drama.
• Podtitul díla: Kolektivní drama o vstupní komedii a třech dějstvích.
• Téma a hlavní myšlenka: Varování před slepým technickým pokrokem. Lidé zlenivěli, nechali za sebe vše dělat stroje, ztratili smysl života a přestali se rozmnožovat. Dílo ukazuje, že práce k lidskému životu nezbytně patří.
• Časoprostor: Děj se odehrává v neurčené budoucnosti na fiktivním Rossumově ostrově, kde stojí továrna na roboty.

Kompozice a jazyk:

• Kompozice: Chronologická (předehra + 3 dějství). Mezi předehrou a prvním dějstvím je časový skok 10 let.
• Forma: Text je tvořen výhradně promluvami postav (dialogy a monology) a autorskými scénickými poznámkami.
• Jazyk: Převážně spisovná čeština. Objevují se zde vědecké a technické termíny i zcela nové slovo (neologismus) – robot.

Charakteristika hlavních postav:

• Helena Gloryová: Citlivá, laskavá a krásná dcera prezidenta. Bojuje za práva robotů a touží po tom, aby měli duši a city. Všichni muži na ostrově ji milují. Ve snaze zachránit lidstvo nakonec nechtěně způsobí jeho zkázu.
• Harry Domin: Generální ředitel továrny a Helenin manžel. Ambiciózní vizionář, který věří, že když roboti zastanou veškerou dřinu, lidé budou absolutně svobodní a šťastní. Neuvědomuje si rizika svého plánu.
• Alquist: Hlavní stavitel a svědomí celého příběhu. Práci rukama považuje za nejvyšší hodnotu a roboty opovrhuje. Jako jediný z lidí přežije útok robotů, protože ho ušetří z úcty k jeho mozolům z práce.
• Dr. Gall: Vědec a fyziolog. Na tajnou prosbu Heleny pozmění výrobu a dá některým robotům nervy a zárodky citů. Tím u nich ale vyvolá uvědomění a odstartuje vzpouru.
• Busman: Finanční ředitel. Všechno měří jen přes peníze. Zemře absurdně, když se snaží jít uplatit roboty, ale zapomene na zapnutý elektrický plot.
• Robot Primus a robotka Helena: Pokusní roboti dr. Galla. Na konci příběhu u nich dojde k zázraku – zamilují se do sebe a jsou ochotni jeden pro druhého zemřít. Stávají se novým Adamem a Evou.

Detailní děj:

Předehra: Na odlehlý Rossumův ostrov přijíždí krásná Helena Gloryová, dcera prezidenta a zástupkyně humanistické organizace Liga lidskosti. Jejím cílem je bojovat za práva robotů, protože věří, že by s nimi nemělo být zacházeno jako s pouhými stroji. Po příjezdu se setkává s generálním ředitelem Harrym Dominem, který jí vypráví historii továrny – starý vědec Rossum chtěl původně stvořit umělého člověka, aby dokázal, že Bůh neexistuje. Až jeho syn, inženýr Rossum, celý proces zjednodušil a začal vyrábět bezduché, levné a výkonné dělníky. Helena se na ostrově setkává i s ostatními řediteli a zpočátku si je plete s roboty, protože jsou své práci naprosto oddáni. Všichni muži ve vedení se do Heleny okamžitě zamilují a jeden po druhém ji požádají o ruku. Helena, ačkoliv je z celé situace zmatená, nakonec přijímá nabídku sňatku od dominantního Harryho Domina. Zůstává žít na ostrově, i když se vnitřně stále trápí tím, že roboti jsou využíváni jen jako levní otroci.

1. dějství: Uplyne přesně deset let a Helena s Harrym slaví výročí sňatku. Ředitelé ji zahrnují vzácnými dary, ale atmosféra na ostrově houstne. Domin a ostatní před Helenou tají děsivé zprávy z vnějšího světa – roboti začali být využíváni jako vojáci ve válkách a postupně se obracejí proti svým majitelům. Navíc se objevil celosvětový, biologicky fatální problém: protože roboti zastanou naprosto veškerou práci, lidé naprosto zlenivěli, ztratili vůli k životu a ženám se přestaly rodit děti. Lidstvo de facto začíná vymírat na neplodnost. Helena už nějakou dobu tuší blížící se katastrofu. Tajně se proto domluvila s doktorem Gallem, aby experimentálně změnil recepturu a dal novým robotům zárodky citů, duše a vnímání bolesti v naději, že se tak přiblíží lidem a přestanou být jen stroji. V zoufalé snaze zachránit lidstvo před vyhynutím a donutit lidi znovu pracovat, se Helena vplíží do trezoru a v krbu navždy spálí původní Rossumovy rukopisy, které jako jediné obsahovaly tajemství výroby umělého života.

2. dějství: Vzápětí se ukazuje, že Helenin zoufalý čin přišel pozdě. Do továrny dorazí zpráva, že se roboti v čele s inteligentním robotem Radiem po celém světě vzbouřili a začali systematicky vyvražďovat lidskou rasu. Milionová armáda robotů dorazí i k pobřeží ostrova a obklíčí továrnu. Ředitelé se opevní v domě a technik Fabry zapojí do plotu kolem budovy vysoké napětí. Domin věří, že mají stále v rukou hlavní trumf – tajemství výroby. Chce robotům nabídnout Rossumovy spisy výměnou za to, že lidi na ostrově nechají v klidu dožít. V tu chvíli se ale Helena v slzách přizná, že veškeré plány a recepty spálila. Muži propadají absolutní beznaději. Finanční ředitel Busman se zblázní, vezme firemní pokladnu plnou peněz a snaží se jít roboty uplatit. V rozrušení ale zapomene na to, že je plot pod proudem, a umírá absurdní smrtí po zásahu elektřinou. Krátce nato roboti odpojí elektrárnu, překonají plot a nezadržitelně vtrhnou do domu.

3. dějství: Během masakru v domě roboti bez slitování zavraždí Domina, Helenu i všechny ostatní ředitele. Život ušetří pouze starému staviteli Alquistovi, protože vědí, že jako jediný ze všech lidí pracoval celý život vlastníma rukama. Uplyne několik let a roboti, kteří se neumějí sami rozmnožovat ani opravovat, začínají chátrat a postupně vymírat. Robotí výbor nutí starého a vyčerpaného Alquista, aby v laboratoři znovu objevil ztracené tajemství života. Alquist je ale jen stavitel, ne biolog, a jeho pokusy, včetně zoufalé pitvy živých robotů, nevedou k ničemu. Cítí, že je konec. Jednoho dne ho však probudí něco nevídaného – tichý smích a hravé škádlení. Zjistí, že to je robot Primus a robotka Helena, jedni z posledních modelů, které ještě před smrtí stihl vylepšit dr. Gall. Alquist se rozhodne provést krutou zkoušku: oznámí jim, že k objevení tajemství výroby musí jednoho z nich na pitevním stole rozřezat. Primus se okamžitě vrhne vpřed a prosí, aby zabil jeho a Helenu ušetřil. Vzápětí ho však odstrčí Helena a žádá o vlastní smrt, jen aby mohl žít Primus. Alquist je ohromen, dojatě odhazuje skalpel a uvědomuje si, že se stal svědkem zázraku. V těchto robotech se probudila skutečná láska a schopnost sebeobětování. Propouští je do světa a slovy z biblické knihy Genesis je označuje za nového Adama a Evu. Lidstvo sice zaniklo, ale život a láska na Zemi budou pokračovat.

Vlastní názor na dílo:

Kniha je velmi dojemná a čte se jedním dechem. Čapkova vize z roku 1920 je dnes neuvěřitelně aktuální, protože lidé jsou čím dál více závislí na umělé inteligenci a technologiích. Ačkoli drama končí tragicky a lidstvo je vyhubeno, velmi se mi líbil ten malý, nadějný konec s Primem a Helenou. Připomínalo mi to Válku s mloky, kde se lidstvo také samo zničí svou leností a touhou po zisku, ale R.U.R. v sobě na konci zanechává alespoň špetku naděje v podobě lásky.

The post R.U.R. – čtenářský deník first appeared on CtenarskyDeniky.cz.

Kniha: Na západní frontě klid

Autor: Erich Maria Remarque

Deník přidal(a): Daniel Klíč

Přidáno na: Studijni-svet.cz

Erich Maria Remarque

Život a postoje autora:

• Vlastním jménem se narodil jako Erich Paul Remark a žil v letech 1898 až 1970.
• Byl to jeden z nejvýznamnějších a nejčtenějších německých spisovatelů 20. století a čelný představitel takzvané „ztracené generace“.
• V 18 letech (během první světové války) narukoval rovnou ze školních lavic dobrovolně do armády, jelikož se svými spolužáky propadl tehdejší silné německé nacionalistické a militaristické propagandě.
• Na západní frontě byl velmi brzy vážně raněn střepinami a zbytek války strávil ve vojenském lazaretu.
• Po návratu z války měl, stejně jako celá jeho generace, obrovské psychické problémy začlenit se zpět do normální společnosti.
• Vystřídal celou řadu povolání – pracoval jako venkovský učitel, automobilový závodník, obchodní cestující, účetní, varhaník i novinář.
• Ve svých dílech čerpal především z vlastních traumatických válečných zkušeností a byl zapřisáhlým pacifistou a antifašistou.
• Po nástupu Hitlera k moci v roce 1933 byly jeho knihy v nacistickém Německu zakázány, označeny za zvrhlé a veřejně páleny, kvůli čemuž musel emigrovat (nejprve do Švýcarska, později do USA).
• V osobním životě prožil mnoho milostných románků (např. s Marlene Dietrichovou) a nakonec se oženil s herečkou Paulette Goddardovou (bývalou manželkou Charlieho Chaplina).

Další autorova tvorba:

• Většina jeho románů líčí ztrátu životních ideálů, krutost války a osudy emigrantů.
• Romány: Cesta zpátky (volné pokračování románu Na západní frontě klid), Tři kamarádi, Vítězný oblouk, Černý obelisk, Noc v Lisabonu, Nebe nezná vyvolených, Jiskra života.

Dílo: Na západní frontě klid

Literární zařazení a kontext:

• Literární druh: Epika (próza s plynulým dějem).
• Literární žánr: Autobiografický válečný román.
• Literární směr: Světová literatura 1. poloviny 20. století. Autor patří do okruhu takzvané „ztracené generace“ (společně např. s Hemingwayem či Fitzgeraldem). Kniha poprvé vyšla v roce 1929.

Časoprostor, téma a hlavní myšlenky:

• Čas: Děj se odehrává v období první světové války, převážně mezi lety 1916 až 1918.
• Prostor: Příběh je zasazen na krutou západní frontu (na hranici mezi Francií a Německem) a částečně do německého zázemí, lazaretu a výcvikového tábora.
• Hlavní téma: Zobrazení skutečné, odstrašující podoby války a její absolutní nesmyslnosti prostřednictvím osudů obyčejných mladých vojáků.
• Hlavní myšlenka (Význam sdělení): Kniha je ostrou obžalobou válečné krutosti a nelidskosti. Soustředí se na všudypřítomné utrpení a zvýrazňuje tragédii celé jedné mladé generace, „jejímž prvním povoláním bylo vyrábění mrtvol“. Zároveň je však dílo velkou oslavou nezištné lidské solidarity v hraničních situacích a hlubokého válečného přátelství na život a na smrt.

Jazyková a kompoziční vrstva:

• Kompozice: Vyprávění je převážně chronologické s postupnou gradací zoufalství, avšak objevují se zde i retrospektivní pasáže (Pavlovy vzpomínky na klidné dětství).
• Vypravěč: Drtivá většina románu je vyprávěna v ich-formě z pohledu hlavní postavy Pavla, což dodává textu silně deníkový a autobiografický charakter. Až v naprostém závěru románu (při popisu Pavlovy smrti) přechází text nečekaně do objektivní er-formy.
• Slovní zásoba: Text je psán spisovným jazykem, avšak v přímé řeči vojáků se pro navození naprosté autenticity hojně objevují hovorové výrazy, vulgarismy, vojenský slang a přezdívky. Popisy zranění a podmínek v zákopech jsou silně naturalistické a syrové.

Charakteristika hlavních postav:

• Pavel Bäumer: Hlavní postava a vypravěč románu. Je to sotva dvacetiletý bývalý student gymnázia, který nese silné autobiografické rysy samotného autora. Vlivem válečných hrůz psychicky i fyzicky předčasně dospívá, ztrácí veškeré ideály a na samém konci války tragicky umírá.
• Stanislaus Katczinsky (Katza): Pavlův starší a nejlepší kamarád, zkušený voják, ke kterému mladíci vzhlížejí jako k otci. Je nesmírně mazaný, houževnatý a má zvláštní šestý smysl na obstarání jídla a přežití v každé situaci. Na konci románu Pavlovi umírá v náručí.
• Albert Kropp: Bývalý Pavlův spolužák a jeden z nejchytřejších vojáků ve skupině. Společně s Pavlem pobývá v klášteře, kde se léčí, avšak po amputaci nohy propadá zoufalství a chce spáchat sebevraždu.
• František (Franz) Kemmerich: Další z Pavlových spolužáků. Má hned v úvodu knihy prostřelenou nohu, kterou mu musí amputovat, a brzy nato v obrovských bolestech umírá. Jeho úmrtí a putování jeho kvalitních bot mezi dalšími vojáky je silným symbolem knihy.
• Tjaden: Hubený zámečník, největší jedlík z roty a rebel, který ze všech vojenských malérů dokáže poměrně snadno vyklouznout.
• Himmelstoss: Desátník a v civilním životě obyčejný listonoš. Typický malý tyran, který v prvních týdnech v přijímači brutálně a nesmyslně šikanuje celou skupinu mladíků. Později na frontě mu to však chlapci oplatí a dají mu jeho chování sežrat.
• Kantorek: Třídní učitel a fanatický vlastenec, který celou třídu svými nabubřelými proslovy zmanipuluje a donutí k dobrovolnému vstupu do armády. Ztělesňuje zradu starší generace, která posílá nezkušenou mládež na jatka.

Děj díla (Obsah):

Kniha sugestivně vypráví tragický příběh Pavla Bäumera a jeho středoškolských spolužáků, kteří pod psychologickým nátlakem svého profesora Kantorka dobrovolně a plni vlasteneckých iluzí narukovali do první světové války. Po tvrdém, ponižujícím a šikanózním základním výcviku u desátníka Himmelstosse jsou mladíci odvezeni rovnou na krvavou západní frontu. Tam Pavel poznává staršího a zkušenějšího vojáka Katzu, který se stává jeho mentorem a nejlepším přítelem. V knize jsou do brutálních detailů popsány ty nejstrašnější okamžiky zákopové války, dělostřelecké bombardování, plynové útoky i boj muže proti muži. Pavel i jeho kamarádi velmi brzy v bahně poznávají, že všechno, co jim bylo předkládáno doma i ve škole o hrdinství a slávě, jsou jen prázdné iluze a lži.

Během dalších bojů je Pavel zraněn a společně s kamarádem Kroppem se léčí v katolickém klášteře. Poté dostane Pavel měsíční propustku a odjede domů za rodinou. Během této dovolené však zažívá obrovské odcizení – zjišťuje, že si s lidmi v zázemí naprosto nerozumí, nedokáže poslouchat jejich vlastenecké řeči z hospody a navíc nachází svou matku těžce nemocnou a umírající na rakovinu. Cítí, že jeho jediným opravdovým domovem se stala fronta a zákopy vedle jeho kamarádů.

Po návratu zpět na frontu se situace německé armády dramaticky horší. Dochází zásoby a Pavlovi přátelé jeden po druhém umírají. Leer a Müller padnou, Kropp přijde o nohu. Nejtěžší ranou je pro Pavla smrt jeho nejlepšího přítele Katzy, který dostane zbloudilý zásah střepinou do hlavy a umírá Pavlovi přímo na zádech, když ho nese k ošetřovně. Z celé původní třídy plné chlapců nakonec nezbývá nikdo, jen samotný Pavel. Úplně na konci války, v říjnu roku 1918, nakonec po dlouhém utrpení padne i on sám. Padne v den, který byl na celé linii fronty tak neobyčejně tichý a klidný, že se vrchní velitelství ve svém hlášení omezilo na jedinou strohou větu: „Na západní frontě klid.“

The post Na západní frontě klid – čtenářský deník first appeared on CtenarskyDeniky.cz.

Kniha: Krysař

Autor: Viktor Dyk

Deník přidal(a): dominikhotek-seznam.cz

Přidáno na: Studijni-svet.cz

Viktor Dyk

Život a postoje autora:

• Žil v letech 1877 až 1931 a byl to významný český básník, prozaik, dramatik, publicista a levicový i pravicový politik.
• Narodil se v Pšovce u Mělníka a patřil k literární generaci takzvaných anarchistických buřičů (ačkoliv se později názorově posunul a profiloval se spíše jako konzervativní nacionalista).
• Vystudoval práva na pražské univerzitě, ale právnické praxi se nevěnoval a po zbytek života se plně zabýval pouze žurnalistikou, literaturou a vysokou politikou.
• Své břitké texty pravidelně publikoval ve významných periodikách, jako byla Moderní revue, Lumír, Světozor či Lidové a Národní noviny.
• Za první světové války byl za svou protirakouskou literární činnost a politické postoje zatčen a vězněn ve Vídni.
• Zemřel nečekaně na srdeční selhání (mrtvici) při koupání v Jaderském moři nedaleko chorvatského ostrova Lopud.
• Mrazivou literární zajímavostí je, že ve své poslední básnické sbírce Devátá vlna tuto svou nečekanou smrt ve vlnách moře v podstatě předpověděl.

Další autorova tvorba:

• Poezie: Milá sedmi loupežníků (lyricko-epická skladba), Devátá vlna (poslední sbírka), A porta inferi, Buřiči.
• Próza a drama: Zmoudření dona Quijota (drama), Stud, Krysař.

Dílo: Krysař

Literární zařazení a kontext:

• Literární druh: Epika (má nosný děj a příběh).
• Literární žánr: Novela (střední prozaický žánr) s velmi silnými baladickými a romantickými prvky (často se označuje jako lyrizovaná próza).
• Literární kontext: Česká literatura na přelomu 19. a 20. století (dílo knižně vyšlo roku 1915), hnutí anarchistických buřičů.
• Další autoři doby (buřiči): Stanislav Kostka Neumann, Fráňa Šrámek, Karel Toman či František Gellner.

Časoprostor, námět a motivy:

• Doba děje: Zcela neurčená a nadčasová (historicky však evokuje německý středověk).
• Místo děje: Obyčejné německé hanzovní město Hammeln a bájná hora Koppel tyčící se nad ním.
• Námět: Původní stará saská (německá) pověst o krysaři ze 13. století, kterou autor originálně, psychologicky a mnohem hlouběji přepracoval.
• Hlavní myšlenka a motivy: Krysy v díle nepředstavují jen zvířata, ale symbolizují celkovou morální zkaženost, chamtivost a sobectví lidské (maloměšťácké) společnosti, kterou má Krysař za úkol očistit. Pláč nemluvněte v závěru je pak symbolem nezkaženého, čistého života, který jako jediný má smysl a dává naději do budoucna. Dalším motivem je deziluze z lásky.

Charakteristika hlavních postav:

• Krysař: Bezejmenný a věčně putující samotář. Je to tajemný, rozvážný romantický hrdina a velmi silná osobnost. Vlastní magickou kouzelnou píšťalu, kterou sice dokáže očarovat a odvést davy, ale používá ji výhradně na hubení krys. Bytostně miluje Agnes.
• Agnes: Krásná, naivní a nevinná mladá dívka. Je dlouhodobě zasnoubená s Kristiánem, ale vášnivě se zamiluje do charismatického Krysaře. Nedokáže čelit následkům svého milostného prohřešku a tragicky volí smrt.
• Dlouhý Kristián: Obyčejný, nudný a přízemní mladík (typický ukázkový filistr a maloměšťák). Miluje sice Agnes, ale v životě mnohem více touží po dědictví po svém strýci a po klidném materiálním zajištění.
• Sepp Jorgen: Hodný, urostlý, ale osamělý mladý rybář. Je mentálně poněkud opožděný a nechápavý, protože mu všechny události a vjemy dojdou vždy až druhý den. Celé město se mu kvůli tomu posmívá, ale právě tato jeho nevinná pomalost mu nakonec zachrání život.
• Konšelé (Frosch a Strumm): Představitelé vedení města Hammeln. Jsou falešní, lakomí, úplatní a beze studu Krysaře podvedou, což vede ke zkáze města.

Děj díla (Obsah):

Do bohatého německého hanzovního města Hammeln povolají konšelé tajemného Krysaře, protože se ve městě neudržitelně přemnožily krysy. Krysař u sebe nosí speciální magickou píšťalu. Její tichý zvuk má tak ohromnou moc, že dokáže omámit a přilákat každou živou bytost, která pak jako ve snu bezmyšlenkovitě kráčí za tímto zvukem. Krysař pomocí píšťaly bez potíží odvede všechny krysy do řeky, kde se utopí. Během svého krátkého pobytu ve městě se Krysař bezhlavě zamiluje do krásné dívky Agnes, a ona jeho city k překvapení všech opětuje, i přesto, že je dlouhodobě zasnoubená s nudným Dlouhým Kristiánem.

Když je práce hotova, chamtiví páni radní (Frosch a Strumm) podvodně odmítnou Krysaři zaplatit plnou domluvenou odměnu s výmluvou, že obyčejné pískání si tolik peněz nezaslouží. Uražený Krysař chce město Hammeln okamžitě opustit, ale kvůli silným citům k Agnes se nakonec vrátí. Agnes ovšem mezitím s obrovskou hrůzou zjistí, že je těhotná a že čeká Kristiánovo dítě. Z tíživého žalu a zoufalství se pomátne a rozhodne se ukončit svůj život na nedaleké hoře Koppel. Podle místní báchorky se totiž věří, že na dně hluboké propasti pod touto horou se skrývá zázračná brána do země Sedmihradské, kde neexistuje žádná bolest ani trápení. Agnes do této propasti v naději skočí a její matka ze žalu nad ztrátou dcery následně zešílí.

Jakmile se zdrcený Krysař dozví o zbytečné smrti své milované Agnes, propadne hlubokému smutku a vzteku na celé město. Rozhodne se naplno zapískat na svou magickou píšťalu, což do té doby nikdy z respektu neudělal. Tóny píšťaly způsobí, že celé zkažené město zanechá práce a všechny obyvatele zachvátí utopická vize země Sedmihradské. Lidé jako omámení bezmyšlenkovitě následují hudbu. Krysař je vede rovnou na horu Koppel a s vidinou posmrtného setkání s Agnes sám jako první skočí do smrtící propasti. Všichni lidé z města ho jako stádo poslušně následují a padají do propasti za ním.

Zkáze celého města Hammeln nakonec uniknou a přežijí z něj pouze dva obyvatelé. Všichni kromě urostlého rybáře Seppa Jorgena totiž poslechli píšťalu včas. Seppovi, kterému vše ze zvyku dochází až s jednodenním zpožděním, magický zvuk píšťaly v hlavě zazní až další den. Jako zhypnotizovaný se tedy Sepp Jorgen také vydá na osudnou horu Koppel a něco ho strašlivě láká kamsi skočit do propasti. Těsně před okrajem srázu ho však z omámení nečekaně vytrhne čistý pláč. Nalezne v prázdném městě samotné a opuštěné novorozeně. Tento nevinný zvuk života probere rybáře z hrůzného transu, on se propasti odvrátí a rozhodne se vydat do jiného města hledat dítěti matku, která by se o něj postarala. Z celého zkaženého města tak přežije pouze mentálně nejčistší muž a nepopsané nemluvně.

Kompozice, jazyk a styl:

• Kompozice: Příběh postupuje chronologicky a je formálně rozdělen do 26 poměrně krátkých kapitol.
• Forma textu: Vypravěčem je nezúčastněný objektivní subjekt (er-forma).
• Jazykové prostředky a styl: Text je psán vysoce kultivovanou, spisovnou češtinou. Věty jsou velmi krátké, strohé, úderné a rytmické, což podtrhuje baladičnost díla.
• Tropy a figury: Autor velice často využívá personifikace, archaismy, vznešená přirovnání, bohaté symboly (krysa, píšťala, nemluvně) a naléhavé řečnické otázky. Výrazným stylem je také opakování stejných slov či celých vět pro vytvoření tísnivé (až hudební) atmosféry blížící se tragédie.

Význam díla a vliv v současnosti:

• Kniha patří k absolutním klenotům české novely z počátku 20. století.
• Podle předlohy literárního Krysaře byl v roce 1985 vytvořen vynikající a vizuálně temný český loutkový film od legendárního režiséra Jiřího Barty.
• Největší oživení v současnosti dílu přinesl veleúspěšný muzikál Krysař hudebníka a zpěváka Daniela Landy (z roku 1996), který tento klasický příběh originálním způsobem zmodernizoval a proslavil u mladé generace.

The post Krysař – čtenářský deník (4) first appeared on CtenarskyDeniky.cz.

Kniha: Farma zvířat

Autor: George Orwell

Deník přidal(a): Týna

Rozbor na: Rozbor-dila.cz

George Orwell

Život a tvorba autora:

• Vlastním jménem se jmenoval Eric Arthur Blair a žil v letech 1903 až 1950.
• Byl to vynikající britský novinář, esejista a spisovatel, který se narodil v Indii.
• Ve svém životě i díle byl přesvědčeným demokratickým socialistou a ostrým kritikem všech totalitních režimů, především pak fašismu a stalinismu.
• Během španělské občanské války bojoval jako dobrovolník proti fašistům, kde byl těžce zraněn a kde na vlastní kůži zažil zrádné praktiky sovětských komunistů.
• Celý život bojoval proti sociální nespravedlnosti, manipulaci s fakty a zneužívání politické moci.
• Zemřel poměrně mladý na vleklou tuberkulózu krátce po vydání svého nejzásadnějšího díla.
• Mezi jeho nejznámější díla patří světoznámý antiutopický román 1984 a Farmu zvířat.

Dílo: Farma zvířat

Literární zařazení a kontext:

• Literární druh: Epika (má silný a souvislý děj).
• Literární žánr: Alegorická bajka a satirický antiutopický román.
• Čas a prostor: Děj se odehrává v blíže neurčeném čase kdesi v Anglii na Panské farmě (později přejmenované na Farmu zvířat).
• Hlavní téma a myšlenka: Kniha je ostrou alegorií a kritikou vývoje v Sovětském svazu (od původních ideálů revoluce po tvrdou Stalinovu diktaturu). Autor ukazuje, jak snadno lze zneužít moc, jak mocní manipulují s nevzdělaným davem, a že každá revoluce nakonec zničí své vlastní ideály.

Charakteristika hlavních postav:

• Pan Jones: Původní majitel Panské farmy, který se o zvířata nestará a pije (historicky představuje neschopného ruského cara Mikuláše II.).
• Major: Staré a moudré prase, které vnukne zvířatům myšlenku vzpoury a revoluce (představuje teoretiky revoluce jako byli Karel Marx či Vladimir Lenin).
• Napoleon: Inteligentní, ale nesmírně kruté a touhou po moci posedlé prase, které se nakonec stane neomezeným diktátorem (představuje Josifa Stalina).
• Kuliš (v některých překladech Kvík): Chytré a inovativní prase, tvůrce plánu na stavbu mlýna, který je vyhnán Napoleonem a stává se věčným obětním beránkem (představuje Lva Trockého).
• Pištík: Vychytralé prase a Napoleonův poskok, který mistrně lže a manipuluje s fakty (představuje sovětskou propagandu).
• Boxer: Neuvěřitelně silný a pracovitý kůň, který je bezmezně loajální a všechno řeší prací (představuje slepě oddanou dělnickou třídu zneužívanou režimem).
• Benjamin: Starý, cynický a moudrý osel, který jako jediný od začátku tuší, jak špatně to dopadne, ale ze strachu či apatie mlčí (představuje pasivní inteligenci).

Sedm původních přikázání animalismu:

• Každý tvor, který chodí po dvou nohách, je považován za nepřítele.
• Každý tvor, který chodí po čtyřech nohách nebo létá, je považován za přítele.
• Žádné zvíře nesmí nikdy bydlet v lidském domě, spát v posteli a nosit šaty.
• Žádné zvíře nesmí pít alkohol, kouřit, používat peníze či jakkoliv obchodovat.
• Žádné zvíře nesmí nikdy tyranizovat jiné zvíře, ať už je slabé, silné, chytré či prosté.
• Žádné zvíře nesmí za žádných okolností zabít jiné zvíře.
• Všechna zvířata jsou si před zákonem naprosto rovna.

Děj díla (Obsah):

Zvířatům na anglické Panské farmě se již nelíbí buranské chování a krutost jejich majitele, věčně opilého pana Jonese, a chtějí změnu. Jednoho večera, kdy se starý Jones opět opil a zapomněl zavřít stodolu, se všechna zvířata sešla, aby si vyslechla plamennou řeč Majora, starého prasete. Major jim vyprávěl svůj sen. Jeho myšlenka by se dala přirovnat ke komunistické ideologii. Ukazoval jim všechny špatné vlastnosti člověka s tím, že zvířata tvrdě pracují a vydělávají, ale lidé jim dávají pouze tolik potravy, aby přežila, přičemž mláďata jim berou a zabíjejí. Tuto nadvládu lidí chtěl Major přerušit celosvětovou revolucí. Zvířatům představil takzvaný animalismus (soubor pravidel, kterými by se mělo řídit každé zvíře) a naučil je povzbuzující píseň Zvířata Anglie. Chytlavá melodie a oslavná slova se všem natolik zalíbila, že si píseň nakonec všichni sborově zazpívali, což Jonese probudilo. Domníval se, že je na farmě liška, vystřelil do tmy a zvířata šla spát.

Za tři dny starý Major zemřel. Tři nejchytřejší prasata – Kuliš, Napoleon a Pištík – však nadále pokračovala v Majorově poselství. Tajně organizovala a školila ostatní zvířata a vyvracela jejich negativní komentáře ohledně animalismu. Jednoho dne se Jones ve městě natolik opil, že se na farmu vrátil až ráno. Jeho čeledíni svoji práci nevykonávali pořádně, zvířata nenakrmili a odešli. Jones včerejší flám raději zaspal, takže zvířata byla stále o hladu. To se jim přestalo líbit, strhla se spontánní vzpoura a zvířata Jonese i jeho čeledíny zahnala nadobro pryč z farmy. Následujícího dne prasata slavnostně přejmenovala Panskou farmu na Farmu zvířat a na zeď velkými písmeny napsala 7 posvátných přikázání animalismu.

Faktické moci nad zvířaty se automaticky ujímají prasata, protože umí číst a psát. Zbylí soudruzi jsou však zpočátku nesmírně spokojení; nevládne jim člověk, úroda je bohatá a daří se jim podstatně lépe než za dob Jonese. Postupem času si však začala prasata tajně přilepšovat na jídle (brala si pro sebe veškeré mléko a jablka). Zbylým soudruhům se to nelíbilo, ale Pištík jim lživě objasňoval, že to prasata jako „duševně pracující“ nutně potřebují pro své zdraví a nedělají to ze sobectví. Navíc je neustále zastrašoval, že pokud prasata nebudou v plné síle, mohl by se vrátit Jones, což nikdo nechtěl.

Do konce léta se zvěsti o úžasné revoluci roznesly po celé Anglii prostřednictvím holubů, zatímco zoufalý Jones si v hospodě jen stěžoval. Na začátku října se však pan Jones, jeho čeledíni a farmáři z okolních statků na farmu vrátili ozbrojeni klacky a puškami za účelem získat majetek zpět. Zvířata však byla na tento útok dopředu připravena a náporu lidí drtivě odolala, a to především díky brilantnímu velení statečného Kuliše. Tento vítězný střet se do dějin zapsal jako Bitva u kravína.

I přes to, že se farmě poměrně dařilo, začaly narůstat vnitřní konflikty. Vzdělaný Kuliš se čím dál více dohadoval s pragmatickým Napoleonem. Kuliš neustále přicházel s novými plány, dokonce navrhl obrovskou stavbu větrného mlýna za účelem zisku levné elektřiny a tepla do stájí, ovšem Napoleon jeho nápady jen negoval. V den, kdy se mělo veřejně hlasovat o mlýnu, nechal Napoleon do stodoly vtrhnout smečku obrovských krvelačných psů (které si tajně vychoval ze štěňat) a šokovaného Kuliše z farmy vyštval. Napoleon si stoupl na vyvýšené místo a jako nový diktátor představil novinky: zrušil demokratická shromáždění a zavedl neomezený výbor prasat. Veškeré protesty zvířat byly okamžitě potlačeny vrčením hlídacích psů a Pištíkovou lživou propagandou o zrádci Kulišovi.

Prasata začala čím dál více porušovat stará pravidla – překvapivě se rozhodla pro obchod s lidmi, začala spát v Jonesově domě v měkkých postelích. Napoleon se nakonec paradoxně rozhodl, že se větrný mlýn stavět bude. Zvířata dřela do úmoru, ovšem na podzim se rozestavěný větrný mlýn kvůli silnému vichru zřítil. Napoleon to lživě svedl na vyhnaného Kuliše. Nadešla krutá zima a zvířata musela se zbytkem sil mlýn znovu stavět s ještě silnějšími zdmi.

Brzy došlo k první vzpouře proti prasečí diktatuře. Slepicím se nelíbilo nařízení, že jim budou odebírána vajíčka za účelem prodeje lidem. Napoleon jejich vzdor krutě potlačil, odřízl jim příděly potravy a nechal několik slepic vyhladovět k smrti. Kuliš byl postupně obviňován z každé pohromy, která se na farmě stala. Krátce nato proběhly vykonstruované politické procesy. Napoleon poštval psy na několik prasat a naivních zvířat, která byla donucena se falešně přiznat ke spolupráci s Kulišem. Poté jim psi před zraky ostatních rozkousli hrdla. Zvířata byla v šoku, zpěv Zvířat Anglie byl okamžitě zakázán a pravidlo o nezabíjení bylo na zdi potají připsáno o slova: „bez důvodu“.

Další rok byla pracovní doba nesnesitelně dlouhá a příděly jídla minimální (Pištík to zamlouval zfalšovanými statistikami). Když se mlýn na podzim konečně dostavěl, pojmenoval ho diktátor „Napoleonův mlýn“. Brzy však došlo ke zradě – sousední farmář Frederick zaplatil Napoleonovi za dřevo falešnými bankovkami a druhý den farmu brutálně napadl s muži vyzbrojenými puškami. Lidé vyhodili těžce postavený mlýn do povětří dynamitem. Rozzuřená zvířata sice lidi nakonec vyhnala, ale mnoho jich zemřelo nebo utrpělo těžká zranění. Prasata tento masakr cynicky oslavovala jako další veliké vítězství. Za pár dní prasata ve sklepě objevila alkohol a opila se. Zákon na zdi byl opět potají upraven a zněl: „Žádné zvíře nesmí pít alkohol přes míru.“ Farma zvířat byla formálně vyhlášena republikou a Napoleon byl jako jediný kandidát zvolen jejím prezidentem.

Následujícího léta se kůň Boxer fyzicky zhroutil vyčerpáním. Prasata cynicky slíbila, že mu zařídí lékaře v nemocnici, ale pro nemocného koně si přijela dodávka. Zvířata s Boxerem mávala a myslela si, že odjíždí k doktorovi. Jediný osel Benjamin si uměl na boku vozu přečíst, že se jedná o řezníka na koňská jatka. Snažil se vůz zastavit, ale bylo příliš pozdě. O pár dní později lhář Pištík zvířatům se slzami v očích oznámil, že Boxer umřel v nemocnici a dodávka prý dříve patřila řezníkovi a nebyla přemalována. Prasata si za utržené peníze z Boxera vzápětí koupila bednu whisky.

Roky plynuly, stará zvířata umírala, na Kuliše a Jonese se dávno zapomnělo. Farma finančně prosperovala, mlýn mlel obilí pro zisk, ale zvířata (až na blahobytně žijící prasata a psy) stále dřela bídu a měla hlad. Žila jen z hrdosti, že si vládnou sama. Jednoho dne však zvířata s obrovským šokem spatřila prasata kráčet po dvou nohách s biči v paznehtech. Místo protestu se ze stáda cvičených ovcí ozvalo jen naučené: „Čtyři nohy dobré, dvě nohy lepší!“ Ze všech sedmi přikázání na zdi nakonec zbylo už jen jediné jediné absurdní heslo: „Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější.“

Od toho dne nosil diktátor Napoleon Jonesovy šaty, kouřil jeho dýmku, odebíral noviny a zavedl telefon. V mrazivém závěru příběhu se na farmě koná oslava. Ostatní zvířata potají oknem pozorují, jak prasata sedí u jednoho stolu se znepřátelenými lidmi z okolí, společně popíjejí alkohol a hrají mariáš. Když se o hru začnou hádat, vyděšená zvířata zvenku s hrůzou zjišťují nejděsivější věc – při pohledu z prasete na člověka a z člověka na prasete už není možné vůbec rozlišit, čí tvář je čí.

The post Farma zvířat – podrobný obsah (děj) first appeared on CtenarskyDeniky.cz.

Kniha: Kytice

Autor: Karel Jaromír Erben

Deník přidal(a): Veronika

Podobný materiál: Rozbor díla

Karel Jaromír Erben

Základní informace o autorovi:

• Žil v letech 1811 až 1870 a patří k nejvýznamnějším českým spisovatelům, básníkům a sběratelům lidové tvorby.
• Tvořil v období českého romantismu a národního obrození (konkrétně jeho 3. fáze).
• Působil také jako uznávaný historik, archivář města Prahy, právník a překladatel.
• Byl vášnivým a pečlivým sběratelem lidových pohádek, písní, říkadel a pověstí (dílo Prostonárodní české písně a říkadla, České pohádky).
• Na rozdíl od romantika Máchy, který se bouřil proti společnosti, byl Erben spíše smířlivý a zastával názor, že člověk se má podřídit osudu a vyššímu mravnímu řádu.

Dílo: Kytice

Bibliografické údaje a název:

• Původní plný název této geniální sbírky zněl Kytice z pověstí národních.
• Tento název v sobě symbolizuje pečlivý výběr a umělecky přetvořený soubor těch nejlepších národních pověstí, které autor jako květy svázal do jedné sbírky.
• Tento konkrétní zápis se opírá o vydání Státního pedagogického nakladatelství v Praze z roku 1971, ale poprvé sbírka vyšla už v roce 1853 (tehdy obsahovala 12 balad). V roce 1861 vyšlo druhé, rozšířené vydání (přibyla balada Lilie).

Literární zařazení:

• Literární druh: Lyricko-epický (případně primárně epika, protože texty obsahují silný dějový základ).
• Literární forma: Poezie (veršovaný text).
• Literární žánr: Klasická balada.
• Definice žánru: Balada je lyricko-epický literární útvar s ponurým, často strašidelným dějem, rychlým spádem a zhuštěným dějem. Většinou mívá velmi nešťastný, někdy až vyloženě tragický konec. Námětem v Kytici je ve většině případů mravní provinění člověka, které je následně krutě potrestáno nadpřirozenými bytostmi či přímo neúprosným osudem.

Téma, motivy a záměr autora:

• Záměr autora: Erben chtěl podat trvalý umělecký obraz myšlení, tradic a představ prostého lidu v minulosti, chtěl zachytit jeho původní názory na život a svět.
• Proto zpracovával polozapomenuté látky lidové slovesnosti, které osobitým způsobem umělecky přetvářel, ačkoliv podkladem mu zůstaly české a slovanské báje a mýty.
• Téma: Otázka lidské viny a nevyhnutelného trestu za ni, dodržování přírodních a mravních zákonů, role osudu a křesťanské pokory.
• Motivy: V baladách vystupují téměř vždy ženy (jako matky či dcery), které se něčím úmyslně či neúmyslně proviní proti zavedenému řádu a jsou za to nekompromisně potrestány kouzly, přírodou, přízraky anebo vlastním svědomím. Typickým motivem je porušení vztahu matka – dítě.

Kompozice, časoprostor a styl:

• Kytice se skládá z 13 balad (původních 12 + Lilie přidaná ve druhém vydání).
• Časoprostor: Čas v tomto díle není přesně historicky určen, je ahistorický a cyklický (odvíjí se podle ročních období a křesťanských svátků). Děj se odehrává v neurčitém venkovském prostoru (na vesnici, v hlubokém lese, v temném jezeře, na zámku nebo třeba v kapli na hřbitově).
• Vypravěč: Vystupuje zde er-formní vypravěč, který sice ví, co postavy dělají, ale zároveň do děje často zasahuje, hodnotí chování postav a klade naléhavé řečnické otázky.
• Slohový postup: Převládá vyprávěcí a popisný slohový postup.
• Architektonika: Kompozice celého díla je mistrně zrcadlová. Básně jsou systematicky uspořádány tak, že zrcadlově protilehlé balady mají shodné tematické rysy (např. 1. Kytice a 13. Věštkyně řeší osud a naději národa; 2. Poklad a 12. Dceřina kletba řeší mateřskou vinu; 3. Svatební košile a 11. Vrba řeší vztah k mrtvým, atd.).

Obsah jednotlivých balad:

1. Kytice – Truchlící sirotci každý den přicházejí k hrobu své milované zemřelé matky. Ten se z lítosti nad dětmi jednoho dne zázračně pokryje drobným kvítkem (mateřídouškou). Tento drobný kvítek se stává symbolem a útěchou pro osamělé děti, stejně jako jsou Erbenovy pověsti útěchou a symbolem pro český národ.

2. Poklad – Děj se odehrává na magický Velký pátek, kdy se v kostele čtou pašije a v přírodě se odkrývají skryté poklady. V ten den najde chudá žena se svým dítětem v lese ve skále zlato. Matka je vidinou obrovského bohatství tak zaslepena, že začne zlato odnášet a nechá dítě ve skále. Když si uvědomí, že pro samý poklad na dítě zapomněla, je už pozdě, protože skála se s rachotem zavře a dítě v ní uvízne. Matka, celá nešťastná a plná výčitek, se celý rok modlí a po roce pokání se vrací na místo. Tam k velké úlevě nalézá své dítě živé a zdravé a o zlato už nestojí.

3. Svatební košile – Nešťastná dívka se v noci vášnivě modlí k obrazu Panny Marie, aby jí vrátila jejího milého mládence z ciziny, nebo aby raději okamžitě její život zkrátila. Za toto rouhavé ultimátum je potrestána. Přijde si pro ni její mládenec, ale ten je už ve skutečnosti upír, oživená mrtvola, která si ji děsivou krajinou vede na hřbitov. Dívka včas pozná pravdu a před umrlcem se uzavře do staré márnice k jinému mrtvému. Tam se se strachem úpěnlivě modlí, činí pokání a tím se po zakokrhání ranního kohouta nakonec zachrání.

4. Polednice – Rozzlobená a nervózní matka, která zrovna vaří oběd, v afektu na své zlobivé a plačící dítě zavolá bájnou Polednici. Protože je přesně před polednem, Polednice – děsivý přízrak – skutečně nečekaně přijde. Matka celá vyděšená a v šoku k sobě tiskne dítě a snaží se přízrak odehnat. Ta sice po odzvonění poledne skutečně odejde bez dítěte, ale když se probere omdlelá matka z mrákot, zjistí strašlivou pravdu. Dítě je mrtvé, protože ho v obrovské hrůze vlastní matka sama zardousila, jak ho k sobě tak pevně tiskla.

5. Zlatý kolovrat – Pán, který zabloudil v lese, se zamiluje do krásné Dory, jež žije se svou zlou nevlastní matkou a sestrou v chalupě. Král požádá Dořinu matku o její ruku. Ta mu ji sice naoko slíbí, ale při cestě na zámek ji se svou vlastní ošklivou dcerou krutě zabijí, uříznou jí ruce, nohy a vyloupnou oči, které si vezmou s sebou. Místo Dory si král nevědomky vezme její k nerozeznání podobnou nevlastní sestru. Tělo mrtvé Dory najde v lese kouzelný stařeček, který pošle pachole na zámek, aby postupně vyměnilo cenný zlatý kolovrat za Dořiny uříznuté končetiny a oči. Zlým ženám lakota nedá a vše vymění. Stařeček vzápětí živou vodou Doru oživí. Kolovrat je však kouzelný, a když na něm později na zámku nepravá žena přede pro krále, začne kolovrat zpívat krutou pravdu o vraždě. Král zlé ženy potrestá a vezme si zachráněnou Doru.

6. Štědrý den – Dvě mladé sestry, Marie a Hana, chtějí netrpělivě znát svou budoucnost, a proto jdou o Štědrém večeru podle staré pověry o půlnoci prosekat led v jezeře, aby ve vodě viděly svůj osud. V odrazu se jim zjeví budoucnost. Hana vidí statného mládence a stavbu domku, zatímco Marie vidí jen temný kostel a rakev s černým křížem. Obě vidiny se do roka do puntíku vyplní. Hana se vdá za mladíka a Marie o podzimu nešťastně umře. Poučení zní, že je lepší žít v nevědomosti, než se snažit nahlédnout do děsivé budoucnosti.

7. Holoubek – Mladá vdova, která úmyslně otrávila svého staršího manžela, se tváří, že truchlí, ale velmi brzy se provdá za nového mládence. Vše se zdá být v pořádku, dokud na dub nad hrobem otráveného manžela nezačne sedat bílý holoubek. Ten začne zpívat žalostnou píseň o její skryté vině. Zvuk holoubka neustále a drásavě připomíná ženě její hrůzný čin, až ji výčitky svědomí nakonec doženou k šílenství a ona sama skočí do řeky a utopí se.

8. Záhořovo lože – Mladý poutník jménem Poutník kráčí krajinou a v lese narazí na strašlivého lesního loupežníka a vraha Záhoře. Ten ho chce zabít, ale když mu Poutník řekne, že má namířeno rovnou do samotného pekla, Záhoř ho ušetří pod podmínkou, že mu pak Poutník vypráví, co v pekle viděl. Když se po roce Poutník vrátí, řekne Záhořovi, že viděl v pekle pro toho nejhoršího hříšníka připravené strašlivé, plamenné „Záhořovo lože“. To vrahovi nažene takový strach, že okamžitě padne na kolena, lituje svých krvavých činů a dlouhá desetiletí se kaje jako kmen stromu, dokud mu Bůh nakonec v jeho stáří neodpustí.

9. Vodník – Mladá dívka nerespektuje zákaz a obavy své matky a v pátek, který je podle starých pověr nešťastným dnem, se vydá k jezeru prát šátečky. Lávka u jezera se pod ní nečekaně prolomí a spadne rovnou do vodníkova temného podvodního království. Ten si ji nedobrovolně vezme za ženu a má s ní i dítě. Dívce se ale zoufale zasteskne po matce a tak dlouho naléhá na vodníka, aby ji pustil na návštěvu na břeh, až ten po podmínkách vyhoví (dítě si nechá u sebe jako pojistku). Jakmile ale dívka přijde bezpečně domů, její matka ji zamkne a odmítne ji večer pustit zpět k vodníkovi a dítěti. Zuřivý vodník se zradou cítí podveden, pomstí se tím nejhorším způsobem a mrští po bouřce matce na práh krvavé tělíčko mrtvého dítěte s utrženou hlavou.

10. Vrba – Příběh vypráví o ženě, která je normální ženou pouze ve dne, ale v noci se její duše stěhuje a stává se z ní krásná vrba u potoka. Její tělo sice leží dýchající vedle manžela, ale její pravá duše je ve vrbě. Muži se zdá divné, proč je v noci tak bezvládná a proč ji ani hlasitý křik plačícího dítěte nevzbudí. Jde pro radu k moudré bábě a ta mu celou magickou pravdu řekne. Žárlivý a majetnický muž jde ráno ze vzteku pokácet onu vrbu, myslíc si, že se tak duše jeho paní vrátí natrvalo a zcela do jejího těla v posteli. Když ale padne strom, padne mrtvá i jeho žena. Litující muž si uvědomí svou chybu a z pokáceného dřeva vrby vyřeže alespoň kolébku, která bude dítěti nahrazovat matčinu náruč, a z proutků bude řezat píšťalky, které připomenou její zpěvný hlas.

11. Lilie – Vypráví o čisté panně, která po smrti vyrostla na hrobě jako překrásný květ bílé lilie. Ten květ náhodou objeví smutný král a zamiluje se do něj. Vezme ho k sobě, a když zjistí, že se květ v noci mění v krásnou dívku, vezme si ji za ženu. Jeho matka však snachu bytostně nenávidí, a když král odjede do války, zlá matka nechá za jeho zády dívku zahubit, čímž zničí nejen život a štěstí krále, ale i jeho malého dítěte.

12. Dceřina kletba – Krátká balada formou zoufalého rozhovoru matky a dcery. Dcera v hysterii zabila své vlastní novorozené nemanželské dítě a uvědomuje si, že za tento neodpustitelný hřích brzy půjde na popraviště na šibenici. Před smrtí však stihne krutě proklít nejen svého svůdce, ale především svou vlastní matku, které vyčítá, že jí jako dívce dovolila přílišnou volnost, nijak ji nevychovávala a nechala ji klesnout až na dno, které končí smrtí.

13. Věštkyně – Jedná se o závěrečnou báseň sbírky, která na rozdíl od předchozích nemá temný děj. Zrcadlově odkazuje na úvodní Kytici. Je plná vlastenecké naděje a proroctví o slavné české budoucnosti vycházející ze starých mýtů o kněžně Libuši a Přemyslu Oráčovi. Vyjadřuje pevnou víru Erbenovu, že ačkoliv zažil národ mnoho útrap, jeho zlatý věk ho teprve čeká.

Ukázka z díla (Vodník):

Něco padlo. – Pode dveřmi
mok se jeví – krvavý;
a když stará otevřela,
kdo leknutí vypraví!
Dvě věci tu v krvi leží –
mráz po těle hrůzou běží:
dětská hlava bez tělíčka
a tělíčko bez hlavy.

Kulturní vliv a přijetí:

• Při svém prvním vydání měla sbírka okamžitý a obrovský úspěch napříč celou tehdejší společností a silně ovlivnila nejen čtenáře, ale i mnoho dalších význačných umělců.
• Dílo inspirovalo řadu hudebních skladatelů (např. Antonína Dvořáka k jeho slavným symfonickým básním).
• Roku 1972 měla obrovskou premiéru stejnojmenná divadelní hra Kytice ve slavném divadle Semafor, kterou napsal Jiří Suchý společně s Ferdinandem Havlíkem jako vynikající a zábavnou parodii na Erbenův originál.
• Toto dílo bylo také v roce 2000 mimořádně úspěšně a vizuálně poutavě zfilmováno režisérem a kameramanem Františkem Brabcem. Film získal sedm Českých lvů a dodnes se těší velké divácké oblibě.

Vlastní názor na dílo:

Erbenova Kytice se mi velmi líbila už od malička, ačkoliv se mi tehdy některé texty zdály až příliš drsné a strašidelné. Na této klasické knize nejvíce oceňuji to, jak nesmírně čtivá ve skutečnosti je – její krátké a úderné verše jsou jednoduché, rytmické a dají se velice snadno zapamatovat (což je důvod, proč se ji s oblibou učí recitovat i děti na základních školách). Líbí se mi také rozmanitost; zatímco některé balady mají až pohádkový a zázračný nádech (Zlatý kolovrat), jiné jsou drsně realistické a založené na temné venkovské pověře. Myslím si, že Kytice je geniální, nadčasová knížka pro jakoukoli generaci, která právem patří k pilířům povinné středoškolské četby.

The post Kytice – čtenářský deník first appeared on CtenarskyDeniky.cz.